Ale teď zpět k té mé kariéře. Abych dál rozvíjela své schopnosti a získávala nové zkušenosti, vydala jsem se jednoho dne poprvé pracovně na maraton až do dalekého Nizozemí. Měl tam závodit jeden závodník, který je rychlý jako vítr. Tedy nevím, jestli toto přirovnání úplně sedí, poněvadž jsem větru rychlost nikdy neměřila. Každopádně vyhrává jeden závod za druhým a vždy, když se na nějakém ukáže, tak se všichni ostatní účastníci rozklepají strachy jako osiky. Ale abych vám řekla úplnou pravdu, tak zhruba takhle to bude vypadat teprve po řádných trénincích.

Vlastně se jedná o mého tátu, který už zdolal nejeden maraton a teď se chystal i na ten v Holandsku.

Když jsem během jízdy v autě přežila puch ponožek mých bratrů (no i toho táty, ale to mu neříkejte), dostali jsme se až na místo, kde už bylo shromážděno snad milion běžců, kterým z čela stékaly čúrky potu. Proč se takto týrají a vypadají tak zřízeně už před závodem, to mi do hlavy opravdu nešlo, ale třeba se mně, sympatické reportérce, dnes svěří, až se jich na to zeptám (táta mi na tuto otázku onehdá odpověděl pouze nesrozumitelnou přednáškou).

Když se táta s bráchou, který měl běžet taky, samozřejmě ne maraton, ale jen jeden kilometr, začali rozběhávat, popadla jsem svůj bezdrátový mikrofon, který sice vůbec nefungoval, ale to by mohlo zůstat jen mezi námi, ano? Mé zkušenosti mi napovídaly, že v tom zmatku a blázinci si nikdo nikdy nevšimne, jestli mluví do opravdového mikrofonu nebo pouze do makety.

Proplétala jsem se mezi udýchanými závodníky a očima hledala nějakého sympatického, který by na mě svým egem udělal dojem. Ejhle, najednou mi do oka padl jeden s číslem dva přišpendleným na břiše. Ha! Nějaký nedočkavec, řekla jsem si a zamířila k němu. Těsně před ním jsem nasadila pracovní pózu a na tváři vykouzlila profesionální úsměv jako z reklamy na zubní pastu, který dodával mé profesi ještě větší šmrnc. „Do you speak English?" ptala jsem se co nejpříjemnějším hlasem, avšak mluva vzdáleně se podobající chrochtání, která se řinula z mladíkových úst, mě přinutila vyvalit oči z důlků. Tak holandština opravdu zní takto? Sice jsem ani za mák netušila, co mi tu teď vykládal, ale víc než jasné mi bylo, že tenhle chlápek si bude s angličtinou rozumět asi jako kočka s myší.

Ruka s mikrofonem mi poklesla zklamáním a já se začala odebírat k odchodu s nadějí, že u jiných běžců pořídím lépe. Bohužel opak byl pravdou. Ani od jednoho z nich jsem se nedozvěděla nic, čemu bych alespoň trochu porozuměla. Tak to byla fakt „sranda". Znuděně jsem tedy odešla k trati, kde zrovna dobíhal můj brácha. Po chvíli můj mozek zaregistroval, že se umístil na prvním místě. Nerada to přiznávám, jak už to u sourozenců bývá, ale opravdu vyhrál, což není vůbec špatné.

Dost těch lichotek! On je možná… ehm… dobrý v běhu, ale na mé reportérské schopnosti nemá ani zdaleka. Ale víte, co byl největší fór? Když tam tak stál s medailí na krku a čekal na to, co se bude dít v blízké budoucnosti, která teda přišla sakra rychle v podobě dvou holek (asi mých konkurentek), které držely v ruce jistě funkční mikrofon, dokonce i kameru a klusaly k mému bráškovi. Začaly na něj mluvit tou „chrochtavou" nizozemštinou a on se vytasil se stejnou reakcí, jakou jsem předvedla já, když mé uši poprvé zaslechly ten prazvláštní jazyk. Vykulení očí ale nebylo jediné, co předvedl, zmateně totiž ještě vyrukoval dokonce i se stejnou otázkou jako já: ,,Do you speak English?" Ale já už jsem věděla, že oni teda anglicky rozhodně neumí. Tudíž se brácha v holandské televizi asi neukáže. Místo toho tam bude kluk, který skončil na místě druhém a jehož „chrochtání" bylo na jedničku.

No uznejte sami, není výhodné se učit nizozemsky? Kdybych se bývala byla učila tento jazyk já už odmala místo angličtiny, nemusela by mi teď v hlavě pořád vrtat ta záludná otázka: Proč vlastně běžci běhají? Co z toho mají, mi bude asi ještě dlouho záhadou, protože mně na tom nic zábavného nepřipadá. P. S. Nic proti vám, milí závodníci :-).