Mám oblíbenou běžeckou trať okolo řeky k výletní restauraci, celkem slabých sedm kilometrů. U restaurace přeběhnu přes lávku a po druhém břehu se vracím zpět. Je to poměrně klidná a bezpečná trasa a dá se na ní bez problému běhat třeba o půlnoci. Vyrazil jsem tehdy pozdě večer za tmy okolo desáté.

Cesta až k restauraci byla bez jakéhokoli problému, ale těsně před restaurací, zrovna když jsem míjel hromadu štěrku, mě upoutal zvláštní šramot. Před hromadou dvě kola, na štěrku dva lidé, kteří se smáli tomu, že se nemůžou zvednout.

Jakmile jsem zjistil, že jsou to mí dva kamarádi, kteří vyrazili odpoledne na cyklovýlet, opatrně jsem se zeptal, zda jim nemohu nějak pomoci. U restaurace se měli rozdělit a jet každý svou cestou, ale pravděpodobně chtěli ještě něco důležitého probrat a zašli „na jedno“. Nějak se jim to zřejmě vymklo z rukou a po jednom pivu evidentně následovalo druhé, třetí, čtvrté…

Ujišťovali mě, že jsou naprosto v pořádku a že právě vyráží. Ovšem pád jednoho z povedené dvojice do křoví při pokusu nasednout na kolo mě přesvědčil, že i pořádek může být značně relativní pojem. Bylo mi jasné, že je tam nemohu takhle nechat. Jednomu z nich jsem sebral kolo a jel domů pro auto. Kolo jsem nechal doma a autem vyrazil nazpět. Naštěstí jsem je našel na stejném místě, pořád stejně rozesmáté.

Druhé kolo jsem naložil do auta k oběma cyklistům a vyrazil s nimi k jejich domovům. Jeden z nich prozíravě vystrčil hlavu z okýnka, kdyby zvracel. Zvracel. Dveře zvenku dostaly plný zásah, ale bylo to o poznání lepší, než kdyby dostaly stejný zásah zevnitř.

Upravené přátele jsem odevzdal jejich nadšeným manželkám a sám jsem jel domů. Druhý den jsem vyrazil do zaměstnání na prvním kole a cestou zpět ho vrátil majiteli, který měl ještě pořádnou kocovinu. Ten večer se z běhu stal takový netradiční triatlon v kombinaci běh, jízda na kole a jízda autem. Některé historky nejsou k popukání, když je právě zažíváme na vlastní kůži, ale o to lépe se jim pak zasmějeme později.

Lak na autě byl neumytelně poleptán…