Několik minulých zim si běžci mohli přijít na své. Poslední vzpomínky, kdy běžím po kolena ve sněhu, jsou snad ze zimy 2006. Bylo to ale jen několik dní, a tak si člověk užíval i částí trasy s extrémně vysokými závějemi, kde se do sněhu schovala i kolena. Také několikanásobně rozmrzající a opět ledovatící jarní sněhové kaše a páry zničených nesmeků by se v několika posledních letech daly ve vzpomínkách najít.

Letošní zima zdá se ale být na běžce přísnější. A možná právě proto, že v minulých letech nás tak trochu příroda svým počasím rozmazlovala a my jsem si bezstarostně běhali po zmrzlé suché hlíně víceméně po celou zimu, pak máme o to větší pocit, že „tento způsob zimy se zdá být poněkud nešťastný“.

Z mého pohledu začátek zimy takový byl. Opětovné pokusy zvýšit tréninkovou zátěž dokazovaly, že to skutečně nepůjde. Přestože už jsem se považovala vyléčená z běžecké závislosti, i tak pokračovala mírná (ne)běžecká frustrace, která je při chronických pohybových potížích u sportovců tak častá. Pozornost jsem ale mohla zaměřit na novou práci v oblasti běhu a mimo jiné i na „moji“ novou běžeckou skupinku. „Od začátečníků po maraton pod tři“ – tak bych ji asi mohla nazvat.

A jsou to borci. Scházíme se od ledna, někdy jen tak popovídat, jindy na výběh. Po emailu mezi setkáními se při extrémně špatném počasí pošťuchují: „Tak co, kdo se pochlapil a v tomhle vyběhl?“ Všichni, včetně nováčků, chodí na výběh ve sněhu nebo za suchého studeného počasí. A vidím mnoho dalších běžců, v parcích, na chodnících.

Nemáme to s letošní zimou, milí běžci, moc jednoduché. Vždyť i nějaký ten ledoborec v moři uvízl. Tak se na sebe příliš nezlobme, jestli jsme občas kvůli počasí v tréninku uvízli i my. Stejně jako táhnoucí se zranění, tak i (ne)končící zima může štvát – ale nenechávejme se frustrovat. Stojí za to okolnosti, které momentálně nemůžeme změnit, přijmout a jít s úsměvem dál. Letos jsme jednoduše Ledo Borci!