Běžecká příprava Ironmana (23.)

V pondělí jsem se stále necítil nijak dobře. Choroba bojovala z posledních sil a nechtěla se vzdát. Přesto jsem odpoledne vyrazil na trénink a zase tak špatně se mi neběželo. Na závěr jsem zařadil rovinky a večer mi bylo lépe.

V úterý ráno to bylo lepší a potvrdil to i podvečerní běh. Běželo se mi dobře a tak jsem se nebrzdil a stupňoval dle chuti. Po doběhu mne nečekaně rozbolela lýtka, a to tak, že jsem skoro nemohl chodit.

Druhý den lýtka cítím při každém každém kroku. To se musí rozběhat, je mi jasné. Opět se snažím o svižnější tempo, někde okolo 4:40´/km. Při tréninku mě nic nebolí, ale po něm se opět belhám jako důchodce. Ve čtvrtek se proto hlídám, abych opravdu jen volně klusal.

Další den je to dobré, v Nymburce jdeme společný trénink. Má to být klus, ale nakonec jdeme docela svižně. Moc radost z toho nemám, protože druhý den mě čekají pětky. Přiznám, že to není nijak pohodový trénink. Naopak vím, že bude bolet a tak bych radši volnější tempo. No ale co mě nezabije …

Stěžejní trénink týdne jsem si domluvil s Cabalerem s tím, že půjde 3×4 km a bude mít delší pauzu. Přeci jen ve dvou se to lépe táhne. Běhali jsme na naměřených kilometrech na asfaltu po trase dokské patnáctky. První dva úseky to šlo samo.

Třetí pětka už tak snadná nebyla a v poslední jsem se sám docela vytrápil. Stehna jako beton, tep klesal a vítr zesiloval, prostě jsem se neflákal. Odpoledne jsem se přinutil vytočit nohy, v plánu byl totiž nedělní dlouhý klus, tak abych ho byl vůbec schopen absolvovat.

V neděli jsme se Cabalerem krásně proklusli v Podbězdězí. Úžasné nekonečné cesty lesem jsou naprosto ideální pro nabíhání objemu. Jediným problémem tak byly naše tuhé nohy a dech, který místy připomínal sobotní, přestože tempo bylo o více než minutu na kilometr pomalejší.

Celý týden proběhl následovně:

Poněkud hodně ironmanů, na tak malou zemi řekl bych. Co má hlava pamatuje, po revoluci nebylo mnoho let, kdy by se na našem území pořádaly více než dva „pravé“ triatlony. Jinak tomu bude zřejmě letos. Když k těm českým přičtu i našeho bratra z Nitry, dojdu k číslu pět.

Ano, čtete dobře, pět. Nevěříte? Začíná to vše, a tady bych použil slovíčko až, 23.června v Otrokovicích na tradičním Moraviamanu. V červenci pak klid na zotavení a po něm výběr na začátku srpna, Slovakman a nebo Lipno?

Těžko radit, Slovakman, to je léty prověřená jistota, navíc zatraktivněná letošním snížením „vstupného“. Lipno pořádá světovými dlouhými závody protřelý Jirka Chaloupka, takže to bude určitě dobře uspořádaná akce. Pokud bude, mohl by říct loňským, na poslední chvíli zrušeným, Pilmanem zklamaný závodník.

Většina zkušených závodníků pak po srpnu bude chtít tradičně uložit kolo a neopren k ledu (spíše zřejmě do sklepa, či garáže), ale pozor, není třeba spěchat. Hned na začátek září totiž ohlásil ironmanskou premiéru pořadatel vyhlášeného Bečvomana. Tak už máme čtyři.

Hřebíček do rakve slušné účasti mi pak přišel včera mailem. Bigman. Neslyšeli jste o něm? Já osobně pouze šuškandu mezi závodníky, která se zdála být na první poslech nesmyslná. Jde totiž o ironmana v Praze. Ano slyšíte dobře, plavat se má ve Vltavě, kolo po prý uzavřené dálnici na Strakonice (hlavně aby to těm motoristům řekli) a běh podél Vltavy. Příjit mi to v neděli, tak jsem se fakt velmi dobře pobavil.

K tomuto, na české poměry se nebojím říct, megačíslu pak je třeba přičíst také nebývale slušný počet půlek, jedná se samozřejmě o halfironmany. Nestranný pozorovatel znající poměry na české triscéně si řekne, že se asi všichni zbláznili. A nebo dává EU na dlouhé triatlony nějaké speciální snadno dosažitelné dotace.

Zajímavé asi bude spočítat po sezóně průměrný počet závodníků. Přestože se považuji za zkušeného triatleta, netroufám si odhadnout o jak vysoké číslo půjde.

Jak by měl asi vypadat následující týden:

Michal Jalovecký
30 let, absolvoval přes 100 triatlonů a deset Ironmanů
cíl na jaro: maraton pod tři hodiny (loni Stromovka: 3:00:41)