Povznesu se nad prach z cest, na který jsem přes zimu tradičně zapomněl a který teď týrá mé oči. Kýčovitě zelená tráva, která si tento „vodovkový“ odstín podrží jen pár týdnů své puberty, přitahuje mou pozornost víc než nezadržitelně se blížící terénní nerovnost.

Je těžké držet zvolené tempo, když příroda řve: „Zastav a vnímej mne!“ Laškovně sleduji sporttester, kterak kilometříky naskakují nějak rychleji než obvykle. Na ruce mám tyranoměr vlastně spíš ze zvyku. Odpustím mu i to, že špatně zkalibrovaný mi opět nějaké to úsilí odepírá. Začínám se usmívat nad faktem, že mne zítra čeká půlmaraton, na který jsem se nepřipravoval, a za dva týdny maraton, na který jsem se přihlásil nešťastným omylem…

Krásné je běžecké jaro i tím, že na stezkách potkáváte budu-běžce. Stydlivě odvrácený pohled, obutí a oblečení „to mi na to moje běhání zatím stačí“, mírná nahrbenost coby neklamné znamení převahy zarputilosti nad vyběhaně-ladným pohybem. To teprve přijde!

Stále častěji znějící otázka „jaké boty si mám koupit?“ je jasným důkazem, že nás letos bude zase o něco více. Známí už se znechuceně nediví: „Ty taky běháš?“, ale tahají z rukávu příklady běžců ze svého okolí. Běh se stává běžnou součástí dneška.

Jaro budiž pochváleno!