Když už konečně přestalo pršet a bláto nanesené na silnice v okolí trochu oschlo, vybíhám. K mému překvapení se přidává i nějaká postava dosud mi utajená. Dlouho jsem si totiž myslela, že ve zdejším kraji jsme jedinými běžeckými zoufalci já a můj manžel. Poslední dobou se ale přidalo pár bojovníků a musím říct, že je velice příjemné někoho potkat. Jenže tuto osobu vidím poprvé.

No to bude věc, dává mi přednost a mám prý „vést“. Cha, to asi neví, že poslední dobou víceméně skřípu zuby a moc mi běh nejde. Vzpomenu si na čokoládu k obědu a sbírám síly. Po rovince mi to ještě jde a snažím se držet tempo připomínající běh. Mám ho v patách. Přichází kopec. Dlouhý táhlý kopec. Mám ho pustit před sebe? Třeba mě potáhne. Nikdy! Ještě by mi utekl a na otočce nechci vidět ten odstup.

Funím, ale snažím se. Stále je mi v patách. Je mi jasné, že ho nesetřesu. Jde to ztuha, bolí mě celý člověk. Tento vůdcovský pocit neznám. Pokud totiž jdu s někým běhat, je to manžel a ten mi uteče hned ve druhé zatáčce. Po zbytek výběhu se ho snažím vidět aspoň na obzoru. Vyčítám si ty odložené výběhy, až nebude foukat, až přestane pršet, až mě nebude něco bolet, teď už to nestihnu, je moc mokro, moc sucho…

Blíží se otočka. Osoba hlásí, že se otáčí. Cha, nápad. Vím, jak „nepřítele zničit“. Nabízím okruh přes les, přece se nebudeme vracet stejnou cestou. Změna je život, ne? Souhlasí. Pronesu polohlasem něco o blátě. Neodradí ho to. Chytil se.

Když už tedy souhlasil s lesem, musím zavést hovor. Zvolňuji tempo. To se dozvím, že do toho táhlého kopce běhá úseky. Omdlívám! Ještě že jsem to nevěděla předem! A taky že běhá maximálně deset kilometrů. Tož se pochlubím uběhnutým maratonem. Cizinec ale neomdlívá. Cesta se do lesa úží. Ujímám se vedení, nic jiného mi stejně nezbývá. Přeskakujeme první kaluže, mám úsměv na tváři, sbírám první bod.

Občas nějaký ten potůček, rozvodněný potok, blátíčko, rozježděná cesta. Mé krosovky drží tvar, stopu i barvu – jsou černé. Sbírám další body. Přemýšlím, zda jsem to nepřehnala. Ze společníka se vyklube cizinec z Karibiku – ač barva pleti tomu moc neodpovídá – a neználek zdejší přírody. Začínám ho chlácholit, že to bláto už je jistojistě poslední, v příští bystřině bude voda sušší a teplejší, tráva na louce kratší, les přestane být hluboký a vrátíme se na asfalt. Aspoň tedy těch posledních tři sta metrů.

Je to za námi. Poslední krpál nás vyvedl přímo k hospodě. Světe div se, dostávám pozvání i na pivo. Ač slintám, vymlouvám se. To bych doma už nevysvětlila. To, že jsem zatáhla chlapa do lesa, snad ještě, ale že s ním ještě popíjím, když mám domácí úkoly z vlastivědy a angličtiny… Příště. Má bod. Zničení a zablácení jsme oba. Hlásí, že tolik ještě neběžel – překročili jsme hranici deseti kilometrů. Aspoň v něčem jsem první, první člověk, s nímž posunul hranici uběhnutých kilometrů. A on přemýšlí o tom, že ráno odváží děti jeho manželka.

Poslední bod beru já.