Stydím se. Provinil jsem se proti běžeckým přikázáním. Mám je jít zachránit a vyhrabat z popela a tlejícího plevelu? Rychle, poraďte, ve středu jezdí popeláři!

Před časem jsem četl o skvělém nápadu sesbírat staré boty, „přepálit“ je a z materiálu udělat umělý povrch pro školní běžeckou dráhu. Snad se nejednalo jen o báchorku. Neměl by někdo chuť zkusit zorganizovat něco podobného u nás? Pokud tedy pálením nevzniknou jedovaté zplodiny.

Už v minulém bydlišti jsem s přehledem překročil kvantitou obutí i svou drahou polovičku. Nový dům jsme si navrhovali sami a předsíň dimenzovali právě podle botníku, který musel pojmout třicet párů běžeckých bot. A nyní se i tento předimenzovaný botník povážlivě naplnil.

Několik párů bot, které mi nesedly nebo si vůbec přívlastek běžecké nezasloužily, jsem rozdal. Jedny jsem vyčlenil na zahradu, druhé mám na kolo, třetí na chození, čtvrté na stání, pátým ztvrdla podrážka tak, že se s nimi dají zatloukat kolíky u stanu… Kam až tohle dojde?

Přeci ale nevyhodím botky s podrážkou odřenou od drsného asfaltu ještě drsnějšího Bronxu? Anebo ty s bioprachem z Jungfrau? Anebo nedejbože ty finišerské, které se dotkly aténského stadionu stadionů?

Vyhazovat staré běžecké boty je zločin, za který by se mělo trestat doživotním zákazem vyběhnutí! A za vyhození prvomaratonek bych rovnou trhal nohy.