Někdy stačí obyčejné nachlazení nebo jedno špatné šlápnutí, jindy prasklá pneumatika nebo probuzená sopka. Když prošvihneme Newyorský maraton, zamrzí to o poznání víc, než když jsme přišli o přespolák v Horní Dolní.

Někdy zápolíme s nepřízní osudu již při přípravě samotné. Spiknou se proti nám všechny nemoci, přírodní živly a nadřízení a my už předem víme, že šance uspět bude mizivá. Ale když pomine první zklamání a na svět se znovu začneme dívat střízlivýma očima, možná uvidíme věci v novém světle.

Pokaždé, když se nám podaří splnit nějaký cíl nebo dobýt nějaký vrchol, co následuje po první euforii? Uvědomíme si, že radost trvala jen chviličku, zeměkoule se nezastavila a kolemjdoucí na ulici nás nezačali obdivně zdravit a žádat o podpis. Brzy zjistíme, že jestli se udála nějaká změna, pak jen ta, že cíl, ke kterému jsme měsíce usilovně směřovali, někam zmizel a v naší mysli po něm zůstala zvláštní prázdnota. Teprve potom si možná uvědomíme, že to hlavní nebylo samotné splnění snu, ale cesta, po které jsme k němu šli. Obvykle nás vysvobodí až nová meta, kterou si dříve nebo později nalezneme.

Když nám tedy náš vytoužený cíl proklouzne mezi prsty, není to důvod ke smutku. Jen jsme se o něco zdrželi na své cestě. Možná o pár měsíců, možná o celý rok. Vždyť příprava samotná je to, co nás baví, láká a vzrušuje. Většina z nás přece neběhá pro výhru, ale pro pocit, který zažijeme jen při běhu. Pocitů štěstí a uspokojení zažijeme v přípravě mnohonásobně víc než po pouhém proběhnutí cílem. Buďme rádi, že pořád ještě můžeme běžet po své cestě.