První kilometry jdou nějak ztuha. Potácím se někde kolem šesti minut na kilometr. Nohy a záda mi zřejmě nechtějí odpustit včerejší dovádění s travní sekačkou. Ale vím, že musím mít trpělivost. Až se dostanu do provozní teploty, půjde to. Les nad Prokopským údolím už je na dohled.

Jako první se objevují pejskaři, ale zatím jsem nepotkal žádného běžce. „Julie, Julie!“ Zvláštní. Kde se tady v lese teď ráno bere Romeo? Není to Romeo, jen nějaký malý kluk marně hledá svého čtyřnohého přítele. Proběhnu údolím a zamířím do svahu k Dívčím Hradům. Mezitím si ještě neodpustím odbočku na návrší, ze kterého bývá krásný rozhled na Prahu.

Ale ne, všechno je jinak. Dnes žádný výhled. Údolí Vltavy je až po okraj naplněné bílým mlékem, ze kterého na protější stráni vykukuje pár věžáků. Někdo by se za podobným obrázkem trmácel kdovíkam do hor a mně stačila půlhodinka běhu. Bohužel jediný přístroj, kterým bych tu krásu mohl zachytit, je telefon. Přesto z povinnosti párkrát mačkám spoušť. Na poslední chvíli. Ve směru od centra se mlha rychle trhá. Modřany zůstávají utopené v mléce, ale Podolí je během pár minut krásně viditelné a zalité sluncem.

Monotónní dopravní hluk, doléhající zdola, je v neděli ráno docela přijatelný. O to víc mě překvapí ranní zvony. Chci se pokusit zjistit, ze kterého kostela se ozývají, ale nemám šanci. Vždyť tam dole jich je nejmíň deset, a to počítám jen ty úplně nejblíž.

Ještě nejsem v nejvyšším bodě. Popoběhnu, zvednu oči a strnu. Na vrcholku leží… Mrtvola? Srdce se mi rozbuší víc než v nejprudším kopci, ale vzápětí se zase může zklidnit. Mrtvola by neležela ve spacáku. Navíc hned vedle je zakuklená druhá postava. Žádné mrtvoly, žádní bezdomovci. Mladá dvojice se rozhodla pro nevšední víkendový zážitek. No vlastně nevím, kolik zážitků posbírali, ale pohled na Prahu utopenou v bílé kaši tedy prospali. Raději nebudu rušit. Míjím je velkým obloukem a snažím se rozdýchat to leknutí.

Návrat. Je čas trochu přidat na rychlosti. I při volném běhu má pomalost své meze. Cestou zpět už žádný další šok. Nebude to „neděle, kdy Romeo potkal Julii“, nebude to „neděle, kdy se Praha utopila v mlze“, dokonce ani „neděle, kdy jsem objevil mrtvolu“, ale obyčejná „neděle, kdy se nic nedělo“. Jen jsem se krásně proběhl.