Do svých devíti let jsem dělala plavání, gymnastiku, balet, tenis, chodila do lyžáku, který mě ze všeho bavil nejvíc. Mým snem bylo závodně lyžovat, byla jsem vybrána do závodního lyžování. Jenomže i tady byl háček. Ve škole jsem byla pro paní učitelku od první třídy zlobivá, nezvladatelná holčička, která domů nosila samé poznámky za vyrušování a praní se. Dnes se to jmenuje hyperaktivita.

Jednoho dne byl na naší škole nábor do sportovních tříd s atletikou a já, jak jinak, byla vybrána. Matce se značně ulevilo, když zjistila že nová škola se sportem bude pro mě záchrana. Možná spíš pro ni. Ale naděje, že bych se věnovala lyžování, tím pádem padla. A tak jsem od páté třídy nastoupila do nového kolektivu, do třídy, kde byla rozšířená výuka tělocviku a tréninky atletiky.

Jsem odjakživa individualistka. Když jsem byla vybrána do skupiny běžců, svou zarputilostí jsem dokázala vyhrávat a vozit medaile. A doma? Matka vždy zdůraznila: „MUSÍŠ VYHRÁT“, „nevracej se bez medaile.“

Vyhrála jsem v mladších žákyních „Běh Mladé fronty a Smeny“ přes obvod, město Brno, v Jihomoravském kraji 2. místo. Mistrovství republiky dopadlo hůř. Běh Valtickým parkem v mladších žákyních byl opět celorepublikový, to jsem vedla start-cíl, protože jsem věděla, že MUSÍM vyhrát. Povedlo se. Spousta medailí z města, kraje v bězích na 60, 150 i 300 metrů. Několikrát jsem byla přeborníkem kraje.

Čtyři roky uběhly a já zdárně složila talentové zkoušky na gymnázium na stejné škole a pokračovala se spolužáky dál. To už jsem byla v kategorii mladší dorostenka. Nastoupila k nám spousta nových trenérů, mimo jiné pan Jan Pospíšil, bývalý manažer Jana Železného, před tím nás trénovala jeho žena.

Tím začala nová éra tréninku, byla jsem ve skupině sprinterů a běhala 100 a 200 metrů. V šestnácti letech, tedy před 24 roky jsem měla na těchto tratích časy 12,7s na 100 metrů a 26,5s na 200 metrů. Na mistrovství republiky to bohužel nestačilo, na město a kraj ano. Trénovali s námi i jeho dva svěřenci, v té době nejlepší překážkáři v republice Jiří Hudec a Aleš Höffer. Pro nás to byla určitá motivace.

Byli jsme v prvním ročníku a poznali jiné tréninkové metody, zátěže, posilovnu, regeneraci, běhání v lese, mezi stromy, objemy, kdy jsme málem brečeli bolestí, trénovali jsme dokonce v zimě na cyklistickém oválu, bylo to pro nás něco nového a motivujícího. Když říkám pro nás, tedy i pro mě.

Díky němu jsme zlepšili běžeckou techniku, starty, odrazy, jednoduše jsme všichni plnili limity a byli úspěšní ve skupině. I já jsem byla motivovaná a snažila se vrátit to, co do nás pan Pospíšil vložil. Panu Janu Pospíšilovi velký dík, byla to jen jeho práce.

Ale ve druhém ročníku odešel on i jeho žena do Prahy za prací. Tam se věnoval „té velké atletice“ a my jsme dostali opět jinou paní trenérku. Metody se změnily, kondice šla pomalu dolů. Sprinty jsem nadále běhala, ale už ne tak „dobře“. Měla jsem běhat 400 metrů a ty jsem nenáviděla, takže jsem v sobě pomalu a jistě začala pěstovat jakýsi plouživý, ale přesvědčivý názor, že je to k ničemu. A to jsem nezmínila, že jsme celé gymnázium trénovali dvoufázově, kromě pondělí a soboty, kdy byla na programu jen jedna fáze.

Přes ten svůj vnitřní odpor jsem se v téhle šílené disciplíně stačila probojovat na mistrovství republiky. Běželo se na škváře a já celou dobu přemýšlela, jak to udělat, abych nemusela startovat. Byla jsem docela vynalézavá. Jelikož jsem nakonec vymyslela plán, ani jsem se neobtěžovala s nějakou velkou přípravou před závodem, natož s rozcvičením a rozběháním, taky proč? Start, hned po výběhu do zatáčky sjíždím tretrou po lýtku, hřebíky se mi zabodnou do nártu a následuje pád na škváru. Zvítězila jsem pouze nad sebou, podrápaná noha a sedřený bok se škvárou v kůži, nic příjemného. Dodnes tam mám jizvu. Nikdo nic nechápal, jen já. A to byl počátek konce…

Začala jsem jíst, dojídat po kamarádech svačiny, které byly za „předlistopadových časů“ na sportovních školách dvakrát denně za směšné peníze. Kupovala si hory, doslova hory sladkostí. Ty jsem tajně jedla. Byla jsem schopna sníst i deset Horalek na posezení. A kila přibývala a přibývala.

Když matka našla jednoho dne šuplík plný papírů od sladkostí, ztropila scénu, hlídala mě, zavírala jídlo, byla zvaná do školy pro neplnění limitů, ale mně to bylo jedno. Měla jsem najednou o deset kilo navíc, běhala s „batohem“ na zádech. Matka řvala „MUSÍŠ zhubnout, MUSÍŠ začít plnit limity, MUSÍŠ…“

A čím víc mě kontrolovala, víc a víc jsem tu atletiku nenáviděla. Musela jsem běhat ještě doma po dvoufázovém tréninku, když jsme měli školu denně od sedmi a vraceli se domů kolem půl šesté večer. Stála na balkóně a měřila mi okruh. Když jsem přiběhla rychleji, bylo zle, že jsem si to zkrátila, když pomaleji, že jsem se flákala. Jak já ji nenáviděla. A atletiku ještě víc!!!

Vysvobození přišlo brzy. Před pololetím jsem byla vyloučena ze sportovní přípravy. Gymnázium mě ale nechali dokončit. Rána ne pro mě, ale pro mou matku. Donutila mě jít alespoň na vysokou školu studovat obor tělesná výchova – biologie, který jsem oproti gymnáziu zvládla i se sportem a dostudovala. Hned po vysoké škole jsem se provdala za vrcholového sportovce – badmintonistu, takže pro mou matku to byla náplast za mě, jelikož můj muž na rozdíl ode mě něco dokázal. Byl na OH 1992 a na všech vrcholných akcích jako jsou ME, MS a až letos ukončil kariéru hráče a nyní je profesionálním trenérem.

Ale abych to nezamluvila, po těch 22 letech, kdy mně odbilo 40 let, jsem si řekla jednoho dne dost: Máme tři děti, kluci jsou už velcí, dcera jde v září do první třídy, mám koupené tenisky, leží v botníku, běhat snad umím, tak to zkusím. Od prosince 2009 jsem začala běhat, zpočátku jednkrát týdně, pak dvakrát, třikrát a skončilo to na šestkrát týdně, kdy jsem se přemáhala, nemohla, plíce cítila až v krku, nohy táhla pomalu za sebou, slota – neslota, břečky přes zimu, mráz. Ale říkala jsem si: „Aspoň pro ten pocit, nechci být ještě stará, chci udělat něco pro sebe.“ Dělala jsem, ale pouze sezónně a nárazově, asi jako všichni.

A ejhle. Z povinnosti MUSÍŠ, byl najednou pocit CHCEŠ. Děláš to pouze pro sebe, pro nikoho jiného, ne pro matku, trenéra, pro limity, pouze pro sebe. Najednou se to otočilo a z nucení byla radost, stres pryč, těšila jsem se, až vyběhnu. Vrátit se zpocená a s dobrým pocitem, to bylo to, co jsem potřebovala. Za devět měsíců jsem zhubla 13 kg, vyměnila skoro celý šatník, hodně lidí mě chválí, ptá se, jak jsem to dokázala. I celulitida je najednou pryč. Také břicho po operaci, co jsem si o něm myslela, že se ho už nikdy nezbavím. Najednou je pryč, je ploché.

Jen matka zůstala na svém. Nezeptá se, jak mi to jde, kolik uběhnu. Jen kritizuje, že jsem stará, že jsem se zbláznila, že jsem anorektička. Když jí řeknu, že jsem s manželem uběhla 10 km, tak její otázka zní: „A stačila jsi mu?“ Samozřejmě že ne, ale on běžel se mnou, kvůli mně, ne já s ním o závod. Běhám proto, protože chci. Dřív mě nutila, teď naopak jen kritizuje. Sama nechápu.

K tomu jezdím na bruslích, toho se držím už 10 let, zrovna dnes jsem ujela poprvé v kuse tříčtvrtečním tempem 24 kilometrů za 63 minut. ani to mámě říkat nebudu, protože by mě opět zkritizovala, že nejsem asi normální. Kdyby aspoň jednou řekla: „Marťo, jsi dobrá“, nebo něco podobného. Ale to nikdy. Vždy mi to vrátí jak bumerang.

I proto nikdy nic svým dětem nevytýkám, nikdy je neodsoudím za to, že prohrají, že jim něco nejde. Vždyť nejde o život, ale o radost z věci, kterou dělám. Jeden syn hraje florbal, který si sám vybral a žije tím. Druhý syn hraje badminton, také to sám tak chtěl, je dokonce v juniorské reprezentaci, což já nedokázala. Ale jsem šťastná, že moje děti jsou šťastné a to je hlavní. A dcera, ta má ještě čas se sama rozhodnout, který sport zvítězí.

Myslím si, že vše negativní je asi dobré pro něco pozitivního, jak v životě, tak hlavně ve sportu a že mít doma pohodu a zázemí přináší ovoce. Je to něco jiného než jen: „MUSÍŠ, NEVRACEJ SE BEZ MEDAILE!“

Zbývá mi ještě jedna věc, ale možná se splní. U běhání vytrvat, nenechat se někým odradit a jednou se snad přihlásit alespoň na nějaký závod na 10 km. Ne pro limity a pro medaile, ale pouze pro sebe, běžet ho proto, protože budu chtít a budu se těšit. Jestli budu poslední, tak ať. Bude to další motivace pro budoucnost. Ale běhání už neopustím, protože tento sport jsem začala milovat a doufám, že to tak zůstane.