Veroniko, vídám na Facebooku tvé fotky ze závodů, přitom ještě před pár lety jsi stěží chodila bez zadýchání se. Co předcházelo tvé proměně?

„Jako malá holka jsem byla vždycky oplácaná, ale nijak moc tlustá. Největší zlom nastal s prvním otěhotněním, když jsem si řekla, že se konečně můžu najíst. Přibrala jsem třicet pět kilo! Chyběla mi vůle, nebyl čas, přišlo druhé a třetí těhotenství a nakonec váha ukazovala sto dvacet kilo… Bylo mi třicet devět, měla jsem před cukrovkou, zničením kloubů a k tomu vysoký tlak. I okolí mě začalo omlouvat – počkejte na ní, ona to neudýchá, vezměte mamince tu tašku… Dcera začala s každým problémem chodit za manželem, protože maminka byla pořád unavená. Nakonec jsem na OB klinice podstoupila tzv. plikaci žaludku a kila šla dolů. Ale bylo mi otevřeně řečeno, že bez pohybu to nepůjde. Vzala jsem to opravdu vážně a dala jsem si předsevzetí – do čtyřiceti let čtyřicet kilogramů dolů. To mi uteklo o dva měsíce, ale k dnešku jsem zhubla už čtyřicet sedm kilogramů.“

A běhat jsi začala hned?

„Běžci pro mě byli vždycky ztělesněním svobody. Ale abych mohla začít běhat, musela jsem zhubnout minimálně těch třicet kilogramů. Začala jsem chodit s holemi, každý den a za každého počasí jsem ušla sedmikilometrový okruh. Nasadila jsem sluchátka s hodně rychlou hudbou, abych udržela rytmus a začala bojovat. Po deseti měsících jsem se rozeběhla a bez problémů jsem těch sedm kilometrů i uběhla. Měla jsem najednou pocit, jako bych se vznášela, usmívala jsem se na kolemjdoucí, kteří absolutně nechápali. Doma jsem to pak obrečela.“ (úsměv)

Proč ses přihlásila do projektu seriálu RunCzech – Johnson & Johnson Women‘s Challenge?

„Bála jsem se, abych neztratila motivaci k běhání. Zvlášť teď, když jsem dosáhla svého cíle. A taky abych měla nějaký další cíl. Možná abych nezklamala lidi, kteří mi fandí, a abych nepřišla o ten úžasný pocit vyčištění hlavy. To je samé abych, že…? (úsměv) Chtěla bych se zúčastnit i několika závodů, protože sama bych k tomu nenašla odvahu. Chci se zase posunout o stupínek výše.“

A splňuje projekt to, co jsi očekávala?

„Jasně, třeba setkání s Milošem Škorpilem. (smích) Trochu jsem se bála, jak se budeme s holkama kamarádit, když se uvidíme čtyřikrát za rok. Po setkání si nic moc nedělo, ale před půlmaratonem se najednou začaly holky svolávat přes sociální sítě, řešit závod, seskupení štafety… A taky poznávat starosti ostatních – dovolenou, hlídání dětí. Měla jsem pocit obrovské sounáležitosti. A ačkoli jsme každá běžela na jiný čas, po závodě jsme se ještě potkaly a blahopřály si ke skvělým výkonům. V ten moment jsem pochopila, co má projekt přinést. Že i ženy, které si prošly nějakou bolístkou, se dokáží vrátit do života a nepotřebují přitom vodit za ručičku. Jen tak je nic nerozhází, dokáží se radovat ze života. Předávání této energie bylo naprosto senzační.“

Co do budoucna?

„Plány do budoucna jsou velké, moc bych si přála, aby mi bylo pořád tak krásně na světě, jako mi je teď. Začala jsem běhat s celou rodinou a strašně ráda bych u toho zůstala, protože v dnešním uspěchaném životě mám alespoň jednu hodinu denně, kterou můžu věnovat pouze své desetileté dceři. Ta už nyní vnímá, že pohyb nemusí být otrava, ale je to pohoda a dělá se pro radost. Chtěla bych motivovat co nejvíce lidí, kteří kvůli tloušťce zabalili život a myslí si, že už nic hezkého nemůže přijít. Ale na světě je přece tak krásně!“

Znám tě jako hodně akční a neustále rozesmátou osobu. Jaký je tvůj „životní recept“?

„Je pravda, že jsem hodně akční typ, ale vždy to tak nebylo. Až pohyb a hlavně běhání mě začalo nabíjet energií a najednou vnímám, že jsem úspěšnější v práci, doma je větší pohoda a dokážu se radovat z každé kraviny. Prostě se mám krásně na světě a to mě motivuje. Už se nikdy nechci vrátit na začátek a za to vděčím jedné klinice, kde mi otevřeli oči. A taky své rodině, která mě od prvního dne moc podporuje.“