Kdyby mi někdo loni řekl, že poběžím letošní Jungfrau Marathon, asi bych se mu vysmál. Nejenže nejsem žádný vrchař, ale také jsem člověk, který nemá rád registrace dlouho dopředu. Člověk nikdy neví, v jakém zdravotním stavu v době závodu bude. Kromě toho rok 2010 už jsem měl rozplánovaný tak, že by tam pro další maraton nebylo místo.

Držím se schématu dvou vrcholů sezóny. Jarní tréninky vrcholí Pražským maratonem a na podzim si vybírám nějaký zajímavý zahraniční maraton. Letos jsem se rozhodl porušit své zásady a zaregistrovat se již v lednu na klasický maraton v Aténách. Jubilejní 2 500. výročí bylo dostatečným důvodem, protože dalšího bych se už asi nedožil!

Svůj letní trénink jsem tedy směřoval na vytrvalost, adaptaci na vyšší teplotu a výběhy kopců. V Aténách totiž na závodníky čeká na trati stoupání, které je nota bene v místech, kde zpravidla potká běžce krize. Do tréninkového plánu jsem si tak zařadil i červnový maraton Silva Nortica. Docela se mi povedl a jak s jídlem roste chuť, zaběhl jsem i Montafon Arlberg a Gletscher Marathon. A pak se to stalo! Při závodě Dvě kola při zdi jsem dostal nabídku běžet ikonický maraton z Interlakenu na Kleine Scheidegg.

Do místa konání jsme dorazili již ve čtvrtek a já vyrazil obhlédnout klíčovou pasáž závodu z Lauterbrunneru do Wengenu. Půldruhého kilometru ostrého stoupání, které na běžce čeká na 26. km. Ověřil jsem si, že tuto část mohou běžet jen specialisté vrchaři, zatímco my rovinkáři bychom v takovém případě skončili už ve Wengenu kvůli křečím v lýtkách.

A tak se zrodila má strategie pro závod! Půlmaraton běžet tak, aby člověk nevyčerpal všechny síly, ale zároveň tak, aby se posunul na výkonnostně odpovídající místo v řetězu běžců, který se postupně rozvine po trati. To je důležité, protože v prudkých stoupáních se pak může tvořit zácpa.

Rozvrhl jsem si trať do čtyř úseků podle očekávaného průměrného tempa. U prvního úseku do 26. km, na němž je prvních 10 km trať úplně po rovině, dále pak mírně stoupá při převýšení cca 200 m, jsem si dal cíl zaběhnout jej za 2 hodiny.

Druhý úsek od 26. po 30. km jsem považoval za klíčový pro vývoj zbytku závodu. Začínal 1,5km pasáží, ve které závodníci nastoupají přibližně 300 výškových metrů, zbylých 2,5 km do Wengenu má zvlněný charakter s převahou nastoupaných 100 výškových metrů. Dal jsem si cíl tento úsek zvládnout za 40 minut (průměr 10 min/km), a prvoplánově ho zařadil do kategorie turistického. Mým hlavním cílem bylo zdolat ho tak, abych se v dalších běžeckých úsecích byl schopen rozeběhnout.

Na třetím úseku od 30.–39. km se zdálo reálné udržení tempa 7 min/km a poslední úsek s nejnáročnější částí tratě jsem si počítal po 15 min/km (tedy chůze:-)). Seběh do cíle jsem už bral jen jako třešničku na dortu, která zásadně neovlivňuje výsledek závodu.

Prostým sečtením mi vyšlo, že pokud strategii dodržím, mám reálnou šanci na tomto krásném maratonu zdolat hranici 4:30. To se mi zdálo fantastické, ale stále to bylo jen na papíře. Mí zkušenější přátelé loni poznali, že realita tohoto závodu vezme nejednomu závodníkovi iluze o jeho kondici, a tak jsem se snažil na tuto metu moc nemyslet. Přece jen můžou přijít křeče či jiné zdravotní komplikace.

V sobotu nás všechny čekalo nádherné slunečné počasí. Neváhám říci naprosto ideální! Ranní teplota byla 12° C. Díky stínu hor, který dopadal do údolí, kterým vedla první část trati, se teplota nijak zásadně nezvyšovala a neomezovala tak běžce v podání optimálního výkonu.

Kromě 59 dalších národů měla i Česká republika na startu své zastoupení, 24 mužů a žen, kteří přijali výzvu jednoho z nejtěžších evropských maratonů. Z těch, kteří se hlásí k trenérskému vedení Jana Kervitcera a tím i k běžecké skupině Kerteam, byli na startu též Jirka Syrovátko a Martin Pulkrábek. Ten měl jako jediný z nás již zkušenost z loňska. Měli jsme podobné ambice, a tak jsme se chtěli na trati vzájemně podporovat.

Úderem deváté hodiny všichni vyrazili vstříc nádhernému panoramatu vrcholů Jungfrau, Mönch a Eiger. Jirka zmizel někde vpředu, zatímco my s Martinem jsme se drželi mé strategie. První tři kilometry pomaleji a pak zrychlit. Vycházelo nám to na vteřiny přesně podle plánu, a tak jsme bok po boku dorazili na desátý kilometr (za 45 minut). Pak ale následovala občerstvovačka, kde se každý z nás zdržel jinak dlouho a v chumlu velkého počtu závodníků už jsme se nebyli schopni najít. Jak snadno jsem ztratil z dohledu Martina, tak jsem překvapivě docvakl Jirku. Spolu s ním jsem se vrhl vstříc prvnímu stoupání, které bychom v jiných závodech považovali za vážnější, ale zde to byla jen předehra. Přestože jsme byli na 11. km, mnoho lidí začalo vadnout už zde, a tak jsem se začal prokousávat po desítkách lidí vpřed. Běželo se mi příjemně, a tak jsem do Lauterbrunneru (půlmaraton) doběhl za 1:37. I zbylých pět kilometrů mého prvního úseku proběhlo podle očekávání, a tak jsem k ceduli s vyznačeným 26. km přiběhl téměř na vteřinu podle plánu.

Protože jsem si dalších 1,5 km naordinoval chůzí, nestyděl jsem se na poslední občerstvovačce nabrat trošku více jídla, plus nějaký ten bujón (jako kompenzaci sladkým banánům a gelu, který jsem už do těla vpravil). Za chůze jsem vše nejen v klidu rozžvýkal, ale i v klidu strávil. Zajímavé bylo, že přestože trať prudce stoupala, tepovka mi při chůzi klesla na senzačních 107 tepů. Pozoroval jsem, jak všichni okolo mě dřou a snaží se běžet, a přitom nejsou ani zdaleka tak rychlí, aby mně to dělalo vrásky na čele. Byl ve mně neuvěřitelný klid. Další impuls pro vývoj mé psychiky mě čekal na kopci, kde jsem se na rozdíl od mnoha ostatních byl schopen rozeběhnout a nabrat i slušné tempo. Většinu těch, kdo se snažili běžet a dostali se v kopci přede mne, jsem nechal za sebou ještě do té doby, než jsem doběhl do Wengenu (30. km). Tento druhý úsek jsem zaběhl za 33:25 (6:45/km). Přesně jak jsem předpokládal, byla tato etapa ta klíčová pro zbytek závodu!

Na 33. km za Wengenem byla obrovská cedule, kterou si určitě zapamatovali všichni účastníci. Bylo na ní velkými písmeny napsáno, že do vrcholu trati zbývá dalších 900 výškových metrů. Za to by měli někoho „ukamenovat“. Organizátoři se tu zjevně snažili odradit od pokračování všechny slabší povahy. Nebyla to lehká pasáž. Použil jsem v ní osvědčenou metodu indiánského běhu. Prudší části jsem absolvoval chůzí a mírnější stoupání během. Pohledem na hodinky jsem si kontroloval průměrné tempo v tomto úseku, a tak se nedělo nic dramatického. Evidentně jsem se již pohyboval mezi sobě rovnými běžci, takže mi nikdo v běhu nepřekážel a ani já nikoho nebrzdil. To byla jedna z věcí, ze kterých jsem měl největší strach. Nakonec jsem i tuto pasáž dokončil rychleji, než jsem si řekl před startem. Uspořil jsem další 4,5 minuty.

V těchto chvílích vypadal celkový čas naprosto úžasně, ale to byl přede mnou ještě závěrečný úsek prudkého stoupání Moräne. Ten byl v plánu za 45 minut, ale přiznám se, že zde už mi to bylo všechno úplně fuk. Nateklé prsty a dlaně, nohama jsem sotva pletl a do toho mě trápilo, že z toho krásného prostředí ani moc nemám. Celkem dvakrát jsem se zastavil, abych pustil pár rychlejších před sebe, vydýchal se a trošku se rozhlédl po té nádherné scenérii. Vrýval jsem si ji do paměti stejně jako hada běžců za mnou. Neskutečný zážitek. Teprve tady člověk cítí tu naprostou výjimečnost tohoto sportovního zážitku. Nelituji těchto zastávek, přestože mě stály nějaké to místo. Tento poslední úsek jsem neměl ve srovnání s ostatními zrovna rychlý, ale oproti svému plánu jsem byl i zde přece jen o něco rychlejší, a tak jsem se poslední kilometr řítil z kopce s pocitem šílence nadskakujícího radostí nad tím, že dobíhá do cíle výrazně dříve, než si troufal tajně doufat.

4:17:17. Na tomto čase se pro mě zastavila časomíra a já se začal opájet pocitem euforie. Kupodivu jsem se byl schopen velmi brzo oklepat a začal hledat občerstvení. Zde mě ale čekalo snad největší zklamání. Na běžce v cíli nečekal žádný stánek s ovocem, jídlem a pitím rozličného druhu včetně piva, jako je tomu při rakouských alpských závodech a na co jsme zvyklí i z českých běžeckých svátků. Až teprve u sprch jsem narazil na stánek firmy Sponser (místní producent sportovní výživy), kde bylo možné si něco vybrat. Jenže jejich nabídka čítala nepoživatelný isotonický nápoj, energetickou tyčinku a nějaký výkrmný koláček průmyslového charakteru. Naštěstí měli alespoň půlky banánu a vodu, a tak jsem tam provokativně přišel s šejkrem jiné značky a před zraky všech okolostojících si tam v klidu rozmíchal svůj vlastní nápoj a odešel středem.

Už přioděn jsem se pak vydal proti směru závodu. Nahoře před cílem jsem si totiž všiml umělého jezírka, které lákalo ke svlažení nohou, což jsem také udělal. Seděl jsem tam s nějakými Francouzi, máchal si unavené nohy v ledové vodě a pokřikoval tu německy, tu anglicky na probíhající běžce, ve snaze povzbudit je do posledních stovek metrů. Někteří to brali s úsměvem, někteří jako provokaci.:-)

Tato lázeň splnila svůj účel. Viděl jsem dobíhat většinu svých přátel a nohy zatím zrelaxovaly tak, že jsem dokonce uvažoval, že půjdu zpět do údolí po svých. Nakonec ale zvítězil rozum zbytku skupiny, protože samotnému by se mi dolů nechtělo. Přece jen byla spousta zážitků, které jsme potřebovali všichni probrat.

Na závěr snad jen komentář k dopravě závodníků a diváků zpět do Interlakenu. Ukázalo se, že přes skvělou organizaci místních drah bylo poměrně složité se svobodně rozhodnout, kdy se vydat na cestu. Tak naplněné nádraží má Kleine Scheidegg asi jen při této každoroční akci.

WEB JUNGFRAU MARATHONU

LETOŠNÍ VÝSLEDKY ČESKÝCH ZÁVODNÍKŮ