píp píp píp píp Píp Píp PÍP PÍP PÍP….

Neochotně zvedám ruku a vypínám budík, abych umlčel ten protivný zvuk. Je sobota, půl šesté ráno. Musím dnes vstávat brzy, mám od trenéra naplánováný ranní dlouhý běh. Ještě v polospánku nahmatám tablet ležící vedle mé postele. Z displeje na mne nemilosrdně svítí tréninkový plán pro tento týden. Rozespalostí ani nemohu najít dnešní kolonku, ale když ji konečně nacházím, zabořím hlavu zpět do polštáře. Je to tak, nemýlil jsem se: „Sobota, 15 km, volně“.

Chvíli uvažuji o tom, že se nechám svést vlastní leností a zůstanu raději v posteli. Ale to neznáte trenéra. Vsadím se, že už netrpělivě vysedává u počítače a vyhlíží ten malý blikající bod na mapě, který se před ním objeví, jakmile se moje GPS spojí s jeho přijímačem signálu. Zatracená technika. Při tréninku hlídá každý můj krok.

Rychlá sprcha mě alespoň částečně staví na nohy. Než dopiji sklenku džusu, začítám se do posledního článku mých oblíbených běžeckých stránek. Chtěl bych ho dočíst až do konce, ale čas kvapí. Neváhám ani chvilku a stahuji si článek v audio podobě do hudebního přehrávače. Nasadím sluchátka, obepnu se hrudním pásem a na zápěstí si zavěšuji sporttester, který bude celý průběh mého tréninku přenášet na trenérovu obrazovku. Marně vzpomínám, kdy jsem ho viděl naposledy naživo. Často spolu telefonujeme, při videokonferencích konzultujeme můj tréninkový plán i zdravotní problémy, ale osobně se scházíme jen zřídka. Žije teď za mořem, takže to ani není dost dobře možné.

Decentní pípnutí mi dává na vědomí, že spojení s trenérem je už aktivní. Krátce se rozklušu a protáhnu. V tom si uvědomuji, že jsem nedočetl ten článek na stránkách Běhej. Zapínám přehrávač a dávám se do pohybu. Trasu mi určil trenér. V tomto mi nenechává příliš volnou ruku. Článek je to zajímavý, pojednává o posledních trendech v oblasti běžeckých bot, konkrétně o kontrole pronace pomocí čidel a elektronických obvodů uvnitř stélky. Autor článku je můj oblíbený novinář. Píše nesmírně zajímavě a dokonce i vědecká fakta podává svěží a vtipnou formou. Po chvíli zjišťuji, že se, zaposlouchán do jeho textu, nahlas uchechtávám. Dokonce jsem přestal kontrolovat svoje tempo a tepovou frekvenci.

„Zase ses nějak utrhl, Tomáši! Zvolni,“ zaburácel trenér do interkomu a přerušil tím přehrávání článku. Úsměv mi ztuhl a já se opět snažím soustředit na běh. Pro jistotu vypínám přehrávač, článek si dočtu doma. Sleduji hodinky a snažím se uklidnit tepovou frekvenci, abych trenéra příliš nedráždil. Nějak se mi ale nedaří se kontrolovat. Mám chuť seběhnout z cesty a vyběhnout si kopec, který míjím po pravé ruce. Ohlédnu se na jeho vrchol. Cítím v nohách zvláštní energii a nebývalou chuť vytrhnout se ze spárů trenérova dohledu.

„Co tam děláš? Tepovka ti zase stoupá!“ bručí na mě trenér ze sluchátka. „Koukej se uklidnit a pokr…“

Zbytek trenérovy věty jsem už neslyšel. Strhávám sluchátko a házím ho do trávy u kraje cesty. Znovu obracím oči směrem k vrcholku kopce a už je z něj nespouštím. Sbíhám z cesty a vydávám se úzkou pěšinkou směřující přímo na vrchol. Cítím v sobě zvláštní druh uspokojení. Běh si opravdu užívám. Popaměti tisknu tlačítko deaktivující komunikační modul a mířím stále výš, aniž bych slyšel, co se ozývá z trávy u cesty desítky metrů pode mnou.

„Tomáši! Tomáši! Co se stalo?? Ztratil jsem tě! Přestaň blbnout vrať se k tréninku…“