Počkal jsem s tím asi do pěti hodin, kdy déšť zmírnil a já jsem se mohl vydat konečně na svou oblíbenou běžeckou trasu.

Co mi ovšem vadilo, byl poněkud zvýšený provoz na silnicích. V místech, kde jsem měl ve zvyku přebíhat silnici, to prostě kvůli provozu nešlo a musel jsem pomalejším tempem běžet podél komunikace a čekat na příhodný okamžik k přeběhnutí. Tyto zřetelné pocity nekomfortu byly vystupňovány na křižovatce pod Ukrajinskou ulicí – auta přijíždějící svrchu se postupně řadila za sebe, jak musela dávat přednost, a přibývalo jich tam zhruba se stejnou rychlostí, s jakou jsem já stoupal podél silnice nahoru, takže vždycky u mě zastavovalo další a další auto. A tak namísto, abych vdechoval svěží večerní vzduch pročištěný dešťovými kapkami, vdechoval jsem výfukové plyny, a to navzdory tomu, že propaguji běh jako nejzdravější tělesnou aktivitu prospívající zdraví. Asi jsem na svůj běh nevyběhl v nejvhodnější chvíli. Pátek večer – co jiného čekat, že?

O kousíček výše již vidím blikající modré světlo policejního vozu a posléze vidím vyšetřování dopravní nehody. „Lidi, co blázníte,“ říkám si a konstatuji, že v pátek večer, a k tomu ještě za mrholení, to je úplná souhra okolností navádějící k dopravním nehodám a k nervozitě. Moji nelibost ještě posílilo, když jsem viděl hustý provoz na Jihlavské, skoro jako kdyby tudy projížděl nekonečný vlak aut, nebo snad housenka či stonožka. Kam ti všichni tak spěchají? Proč mi teď zrovna musí čmoudit pod nos?

Tu se ve mně ozve oponent: „Co pořád brbláš? Nemůžeš se na to dívat pozitivněji? Není to krásné, takový ten cvrkot, v němž město pulzuje a dýchá?“

„Jo. Pozitivněji. Jak město dýchá? A proč musí dýchat zrovna pomocí výfuků? Kdyby ti všichni lidé, co jedou auty, běželi jako já, nebylo by to podstatně zdravější a hezčí?“

„Už zase mudruješ a brbláš?“

„No nic proti ruchu města, ale kdyby ti všichni lidé, co někam nervózně spěchají, spěchali za nějakým hodnotným cílem, za nějakým vyšším posláním, za něčím, co je všeobecně prospěšné! Ale takhle? Zde to vyšší poslání asi povětšinou spočívá v zabezpečení plné ledničky, ba ve vykonání povinné bohoslužby v chrámech nazývaných Kaufland, Tesco, Billa a tak dále!“

Vnitřní dialog na chvíli přerušuji, když se blížím k plotu, za nímž sedí můj starý známý vlčák, tak jen tiše říkám „Ahoj, pejsku“ a běžím dál, zatímco on jen jemně pohnul hlavou, aby mi pokynul na cestu. Aspoň něco, na co nemusím nadávat. Něco na správném místě a ve správnou chvíli.

Po náběhu do druhého kola nepatrně zrychluji a tu mi cestu zkříží zajíc a žene si to přes silnici, div že ho nesrazí blížící se auto. „To nebylo těch nehod dost a ty tady, celý zmoklý, málem vlítneš pod auto? Co to jankovatíš?“ říkám káravě, ale přitom jsem rád, že jsem i tohoto známého na svém okruhu potkal. Při pohledu doleva jsem jen zpozoroval, že v místech, odkud zajíc vyběhl, si pán venčí psa a pes je naprosto v klidu. To už i ten pes ztratil veškeré lovecké instinkty? Opět je vše jaksi v nesprávnou chvíli?

Běžím dál, mírně zrychluji, situace dole na Ukrajinské se uklidnila, dopravní nehodu stále ještě vyšetřují, ale cítím, že dopravní provoz trochu polevil, tak si to tak trochu pochvaluji, i když přebíhání přes silnici je stále ještě tak trochu adrenalinovou záležitostí. Ve stoupání vědomě přidávám tak, aby již trochu bylo cítit, že do odrazů dávám trochu nějakou sílu, ale na Jihlavské v zamyšlení tak trochu lenoším. Je to zvláštní, to lidské hemžení.

A vbíhám do posledního okruhu, opět mírně přidávám, protože kdybych zřetelně nepřidal, ve skutečnosti bych běžel pomaleji. A jde to dobře, provoz ještě mírnější a já si vychutnávám svá oblíbená místa. Přemítám o tom, že jsem si pro vyběhnutí opravdu zvolil nevhodnou dobu, ale kdo by plakal nad rozlitým mlékem, že?

Dokončuji poslední okruh, spokojený tím, že se mi podařilo postupně zrychlované tempo i bez průběžné kontroly mezičasů. Říkám si, že pro každou věc, kterou člověk dělá, existuje asi nějaké správné načasování, kdy pak vše probíhá nejúčinněji a jakoby po másle. Zatímco když člověk něco dělá v nesprávný čas, může z toho být rozčarování.