Nakonec znáte to sami. Potkáte-li se známými spolubojovníky ze silnic či terénů nebo lesních pěšinek, první v řadě, na co přijde řeč, je zdraví. A co se všechno nedovíte. Jeden problém stíhá druhý a každý hledá radu, kde se dá. Tyto trable jsou většinou hlavní náplní všech hovorů a jsou obvykle i jakýmsi rituálem před závodem.

Postěžovat si a hlavně zjistit, že i ostatní na tom jsou obdobně špatně. To vás pak nakopne a zvedne přece jen trochu náladu. O to s větší chutí se potom pustíte do souboje s ostatními borci, abyste po závodě mohli se smíchem probrat, pokud se nad tím dá ještě usmívat, co všechno vás omezovalo ve vašem výkonu.

Při svých cestách za závody v mládí jsem se mnohokrát dostal i na Olomoucko a tam se mi stal velkým soupeřem jeden trošku starší běžec, než jsem byl já. Jednou prohnal on mě, podruhé zase já jeho, a tak jsme se střídali podle toho, jak nám který závod sedl.

Nezapomenutelný v tom byl pro mě jeden běh na dvacet kilometrů v celkem náročném terénu v okolí Olomouce. Měl jsem to léto opravdu dost naběháno před plánovaným podzimním maratonem. Nasadil jsem se hned od začátku ostré tempo a do desátého kilometru jsem se držel kousek před svým rivalem. Pak mě dotáhl.

„Přece to tak nenechám,“ hecoval jsem se v duchu. „Mám natrénováno, tak mu to ukážu,“ a vrhl jsem se do trháku. Po zrychlené dvoustovce jsem povolil a on se zase dotáhl. Tak jsme pokračovali až do patnáctého kilometru. Když už jsem toho měl plné zuby a on se zase dotáhl, zavěsil jsem se za něj s tím, že si na chvíli odpočinu. A pak z něj najednou vypadlo: „Co blbneš, já už jsem letos ve veteránech. Nemáš nejmenší důvod tady provádět takové hlouposti. Pojď, jdeme spolu a v závěru mi pak můžeš utéct.“

Ani nevěděl, s jakým povděkem jsem to tenkrát přijal. Opravdu mě dotáhl až do cíle a já, vědom si své půlkařské minulosti, jsem mu pak ve finiši utekl.

Neuvěřitelně mě tehdy nadchl čas dosažený v závodě. Bylo to tenkrát kolem 1:06 a na ten profil trati jsem byl opravdu spokojený. Nakonec jsem se vešel, tuším, i do první pětky. Šel jsem mu rychle poděkovat a on mi se svým typickým širokým úsměvem povídá: „No vidíš, a to mohlo být ještě rychlejší, kdybychom to běželi rovnoměrně. Ale jinak se z toho času moc neraduj. Tady to nemá přesně dvacet kilometrů, je to o pár set metrů kratší. To bychom byli až moc dobří.“

Tak se z nás stali trvalí a dlouholetí kamarádi. Čas mě později odvál se starším synem na běžecké akce po Rakousku a s mladším na zelené pažity fotbalových trávníků. Zajet na závody mezi staré známé borce nějak nezbyl čas a po pravdě jsem si na to ani v tom vysilujícím životním tempu a změnách ve společnosti moc nevzpomněl.

Až před pár lety jsem se svou novou běžeckou partou zamířil opět tím směrem a potkal zase řadu bývalých kamarádů. Některé už bohužel ne. A ti, co zůstali věrni běhu a nebo se jen alespoň jezdili podívat za přáteli na stará místa, notně prošedivěli, ostatně stejně jako já, a hlavně jim přibylo zdravotních potíží. V tom také rozhodně nejsem žádná výjimka. Spíš zářný příklad toho, kam až to člověk může dopracovat.

„My jsme tu spíš jako nějaká pojízdná ortopedická ambulance,“ musel jsem se smát, když jsme se dali opět po těch letech do řeči: „Na nás by se asi doktoři vyřádili.“ Všichni jen s úsměvem pokývali hlavou a přesto nazuli boty a stejně jako v mládí jsme si nedarovali ani metr. O co pomaleji nám všem věk dovolil běžet, o to urputněji se bojovalo o každý centimetr na trati.

Jednou se u startu objevil i ten můj dřívější rival a hlavně velký kamarád. Bohužel na kole. „Co je? Ty jsi toho už nechal?“ nevěřícně jsem se ptal a pochybovačně sledoval, kdy z batohu vytáhne boty a postaví se mezi nás. Sice s úsměvem ve tváři, ale přece jen se smutkem v očích pokynul rukou na pozdrav a pak jen ukázal na koleno: „Už to nevydrželo. Ten nápor za ty roky a pak taky ten můj pochybný běžecký styl. Vždyť víš. To se muselo projevit. Jsem rád, když se svezu na kole.“

Povzbudil nás na trati a přišel poblahopřát do cíle. Prohodil pár slov. Roky šly dál a on na tom byl stále stejně. Smál se sice s námi, ale bylo vidět, jak je mu líto, že se nemůže přidat k nám.

Až letos na podzim. Opět stál na startovní čáře. Přišoural jsem se k němu a dloubl ho loktem: „Jdeš to poškádlit? Tak opatrně, ať to přežiješ.“ Jen se usmál, po výstřelu to napálil dopředu a za chvíli mi zmizel z očí. Nevěřil jsem tomu. Mazal přede mnou jako za mlada, a to už se pomalu věkem sunul k šedesátce.

Čekalo nás skoro 15 kilometrů a já se mu přiblížil na dohled až na pátém. Když jsem ho s vypětím všech sil v polovině trasy konečně doběhl, dokázal jsem ze sebe jen vyrazit: „Co děláš, kdo se za tebou má honit. Že ty jsi s tím kolenem kecal. Přiznej, že se ti prostě jen nechtělo a teď už začínáš ladit na šedesátníky.“ Jen se pousmál a mávl rukou: „Běž dál, na takové tempo ještě nemám naběháno.“ Jenže v cíli byl za mnou stejně jen pár vteřin.

Jakmile jsem se vzpamatoval z toho fofru, kulhal jsem s bolestnou grimasou hned k němu. „Ty jsi mi tedy dal. Vypadáš nějak moc dobře. Hned mi prozraď, jaký zázrak tě dal dohromady, a já tam letím taky.“

Nahlas se zasmál a pak povídá :„Tolik let jsem se trápil. Všechny pokusy o léčení k ničemu nevedly. Až letos. Dostal jsem se v nemocnici k dobrému doktorovi. Vysvětlil mi, že jediné a správné řešení je celkem jednoduchá operace a podívej se na mě. Před šesti měsíci jsem ležel na sále a teď bez bolesti můžu takhle běžet. Sám tomu ještě ani pořádně nevěřím.“

Zůstal jsem v údivu stát. Po tom, jak vypadal v průběhu minulých let, se teď pohyboval jako mladík. To já se díky svým problémům sotva držel na nohách. Že by to byla i cesta pro mě? Kdysi v mládí jsem už nějaký zákrok prodělal a po zkušenostech s tehdejší rekonvalescencí se mi do toho tedy teď vůbec nechce. Navíc by to u mě znamenalo provést asi generálku celého těla. A možná i hlavy.

Tak babo raď.