Jak jsem vyběhla se synem
Mám pocit, že rodinu svým běháním občas dost štvu. Už jen to, že všude se najdou mé běžecké svršky (teď v zimě je to obzvlášť drastické), běžecké boty mají vlastní botník a běžecká literatura vytlačila kuchařky. První roky jsem se jich navíc neustále ptala, jestli si se mnou nechtějí zaběhat, což myslím nenáviděli ze všeho nejvíc. Ale jak šel čas, mé otázky ustaly.
A protože jim bylo líto, že už se jich neptám, občas si se mnou ten nebo onen zaběhal zcela dobrovolně. Nejdéle a nejurputněji vzdorovalo nejstarší dítě. Až tuhle řekl: „Mámo, dám půlmaraton.“ „Na jaře?“ ptala jsem se, jako by se nechumelilo. „Jo, ten jarní v Praze,“ odvětil (nikdy neběhal, naposledy na základní škole). Ale ale ale, to jsou mi věci!
To pronesl někdy na podzim, čímž si na sebe upletl bič, protože jsem se ho od té doby neustále ptala, jestli už byl běhat. A nejen to. Zahrnula jsem ho moudry o přípravě, o občasném zaběhání si, o botách, a také jsem vytáhla spousty poučných příběhů běžců, kteří bez řádné přípravy na 15. kilometru padli a nevstali, či se jen tak tak doploužili do cíle. Koukal na mě, jako kdybych mu říkala, aby si uklidil pokoj, a pak jen lakonicky pronesl: „Neboj, v cíli na tebe počkám.“
A najednou z ničeho nic, po té, co jsem se ho po stotisící zeptala, jestli si se mnou nejde zaběhat, řekl: „ANO.“
Už při oblékání jsem málem dostala mrtvici. Donesla jsem mu zateplené běžecké kalhoty a tričko s dlouhým rukávem: „Nechceš, abych si na sebe vzal leginy, že ne?“ „A v čem chceš běžet?“ „V džínách.“ „V džínách běhá akorát tak nějakej magor!“ „Hm, tak já si je vezmu.“
Vyšel ven z pokoje opravdu v džínách a v černé mikině s kapucou. Jestli takhle poběžíme, začne nás pronásledovat hlídka Městské policie, protože si bude myslet, že jsme sídlištní parta, co okrádá stařenky. Po dlouhém dohadování si leginy oblékl, ale navrch si stejně vzal džíny. Výběr bot byl o něco kratší, ovšem neméně mimo jako výběr oblečení.
Vyběhli jsme. Po sto metrech jásal: „Mámo, já běžím, to je super. Víš co, dáme si desítku!“ Protestovala jsem, že mám v plánu maximálně 6 až 8 km a že to třeba ani neuběhne, ale naléhal, tak jsem kývla. Vybrala jsem trasu, která není tak těžká a kterou běhám jen za světla nebo za mrazu, protože jinak se tudy bojím. Běžel a běžel, poskakoval, nacvičoval si triky (co dělá při skejtování), ale držel se. Pak mu zazvonil mobil a on ho úplně klidně vzal a povídal si. A pořád běžel. A byl nadšením bez sebe. Vyprávěl, jak kluci doběhli tam nebo onam a nemohli, že to vůbec nechápe, když on pořád běží a může. Opět jsem mohla poučovat, tak jsem mu vysvětlila, že běželi moc rychle, že si to zřejmě spletli se školní patnáctistovkou na známku a makali jak blázni, a že jedině podle toho, že může při běhu mluvit, pozná, že běží správně.
Na obrátce mu povídám: „Tady je to z kopce, tak trochu přidáme.“ Rozběhla jsem se a najednou nebyl vedle mě, ale kus za mnou. Radostí jsem málem povyskočila: „Konečně jsem ho utavila!!!“ Jakmile mě doběhl, začala jsem se „starostlivě“ ptát: „Neběžela jsem moc rychle?“ A on na to: „Ne, v pohodě, já si potřeboval napsat pár esemesek.“ Grrrr!!!
Pod kopcem jsem najednou zjistila, že za mnou není. Nejen za mnou, ale nebyl nikde. Stála jsem jak truhla uprostřed křižovatky a nechápala, kde jsem ho mohla ztratit. Najednou se vynořil ze tmy. Něco mu upadlo, tak se pro to vrátil. A pořád a pořád běžel.
Mládí… Má sílu, má vytrvalost, je to krása. Sice přiznal, že ke konci ho bolely nohy, ale úbytek energie nepocítil. Uběhl 9 km, na což já trénovala několik měsíců. Pořád běžel, neustále mluvil, pískal si, poskakoval, telefonoval, psal SMS. Doma jsem mu (jak jinak) radila, ať se raději promaže nějakou koňskou mastí, ale nechtěl. Dalších pár dnů sotva lezl a chtěl-li usednout na židli, z vysoka padal :o)) Ale protože od té doby už zase běhat byl, vypadá to nadějně. Možná mu koupím nějaké běžecké boty a pustím ho s nimi do svého botníku.
článek byl převzat se souhlasem autorky z jejího blogu Utahaná čtyřicítka
Komentáře (Celkem 15)
lmachanova 13.02.2011 00:03:18
Mám pocit, že rodinu svým běháním občas dost štvu. Už jen to, že
všude se najdou mé běžecké svršky (teď v zimě je to obzvlášť
drastické), běžecké boty mají vlastní botník a běžecká literatura
vytlačila kuchařky. První roky jsem se jich navíc neustále ptala, jestli si
se mnou nechtějí zaběhat, což myslím nenáviděli ze všeho nejvíc. Ale
jak šel čas, mé otázky ustaly.
Odkaz na článek
LemonaidLucy 13.02.2011 11:11:20
Super clanek, dobre jsem se pobavila! At mu (vam:-)) to vydrzi!
Brno
mulisak 13.02.2011 11:49:18
Kluk zkrátka není taková lemra jako maminka, která se trestuhodně několik let před tím, než začala běhat, vůbec nehýbala (protože se obětovala pro rodinu). Jinak by jí netrvalo několik měsíců než uběhne vcelku pár kilometrů. Zčásti je to taktéž „běžeckým plánem“, kterým se máma určitě svědomitě řídila a který pravděpodobně začínal u chůze a pak jen pomalu a opatrně zvyšovala dávky, aby ji někdy náhodou nebolely nožičky a ona na běh nezanevřela a nepřestala plnit běžecký šatník a botník.
Je normální, když aktivní člověk, který vyloženě neběhá, uběhne POMALÝM tempem bez problémů desítku hned napoprvé. A to, že nemá žádné pokřivené vědomosti o běžecké obuvi je mu jen výhodou.
Žďár nad Sázavou nebo Brno
Luckyboy 13.02.2011 12:02:01
>> mulisak, 13. 02. 2011 11:49:18
Já bych nebyl tak příkrý. Jestli je to dobře schovaná nadsázka, tak se omlouvám za nepochopení :).
Já jsem byl taky schopný po dvou a půl roční vynucené pauze od pohybu dát z „voleje“ 8 km bez problémů. Jenže to neznamená, že je toho schopný kdokoli v jakémkoli věku. Žádný extrémní talent na běhání nemám, ale po necelém roce běhání dát půlku za 1:28 a nějaké drobné nedá každý. Z tohohle důvodu bych si nikdy nedovolil koukat se s despektem na někoho, komu běhání prostě nejde. A není to ani tolik kvůli tomu, že by se flákal.
Na druhou stranu není někdy takové „probuzení“, které se dostalo Leoně od věci. Je dobré, když člověk zjistí, že běžet jde i jen tak v džínách bez složité teoretické přípravy :).
Ať to synátorovi vydrží co nejdýl.
pivas_old 13.02.2011 13:38:07
Ahoj Leono, doufám, že i Tvůj nejstarší syn konečně zjistil, že má bezva mámu, která dá v pohodě 10K a jestli se jí on (o 20 let mladší) chce vyrovnat, musí sundat džíny, odložit mobil a poctivě pokorně trošku potrénovat. Upřímně Ti závidím, že další část Tvé rodiny začne uznávat Tvoje sportovní běhací výkony. Ať Ti to pohodově běhá, dodává pozitivní energii. Těším se na další Tvoje běhací zážitky…
pam65 13.02.2011 19:00:52
Mám děti běhací, jen několik poznámek:
- syn je skejťák, takže není žádná knedla; naopak bude mít v pořádku „core“, což je moc důležité, aby se nezranil
- mateřské konverzační tempo mu nezvýší tep o moc víc než hezká holka u tratě
- půlmaraton v maximálním tempu není v tomto věku ideální; v době dospívání je tréninkovou chybou rozvinout vytrvalost na úkor rychlosti
- v tomto věku je důležitý sociální rozměr sportu (já už běhám, abych byl sám)
Těším se, že se dozvím, jak to dopadlo. Mě dcera na Nový rok prohnala, musím trénovat, abych stačil jejímu výklusu.
makys 13.02.2011 19:54:46
tak já když jsem jako malá začínala a nevěděla jsem že mam být z běhu unavená tak jsem taky prostě běžela a nehledala v tom žádnou vědu:D..a běžela jsem rychle, protože pomalu mě to nebavilo.....bratr je skejťák a je to podobný jako v tom článku, když ho vytáhnu na klus, tak mi to kope, pač ho to pomalui nebaví, že když běží rychle b měl bejt unavenej neví, protože odbornou literaturu načtenou nemá, „prostě běží no“ ;DD
Praha
EvženGe 13.02.2011 20:08:55
Jo, je to normální. Pamatuju si, že jako mladej jsem zvládl cokoliv, ale pak jsem padl. Teď už jsem pomalej, ale v cíli to vždy jde. Mladý se mnou proto nechtěj závodit dlouhý závody, tam jim to stále nandám. Ale v krátkých (tj. do 2–3 hodin) jsem „trapnej“.
to makys: to máš mladýho bráchu
Drahoš 13.02.2011 22:25:11
Asi pred 2 mesiacmi začal so mnou behávať môj 15-ročný syn. Nijako som ho nenútil, len som sa ho spýtal, či nechce ísť so mnou. Do 10 km voľným tempom vydrží v pohode, 5 km na dráhe dal so mnou za 25 minút. Celkom ho to baví, dnes sme skúsili fartlek.
Praha
pulec 14.02.2011 12:24:33
Děkuji za ohlasy
Od prvního výklusu se synem uběhla trocha vody, takže můžu referovat: běhá dál. Ne nijak systematicky, ale přeci. Ne se mnou, ale buď sám nebo s někým. Běhá už dokonce v běžeckém oblečení a i s bezpečnostními prvky. Na 1/2M je přihlášený a těší se. Tuhle běžel s nějakým vrstevníkem a povídal mi: To bylo horší jak s tebou
Mějte se fajn
Liberec
megatraged 15.02.2011 06:44:17
Mám moc ráda tvoje psani na blogu, ale tenhle článek je obzvlášť povedenej.Pobavila jsem s ním celou rodinu.
Lenda 15.02.2011 09:14:25
Bezva článek! I můj syn se mnou minulý rok začínal běhat a bylo to prima.Při běhu jsme probrali spoustu věcí,na které doma nebyl čas,protože jsem se jinak víc věnovala druhorozenému tehdy ročnímu bratrovi. Po první viróze se ale zasekl a už mu nějak nezbyl čas a tak neběhá.Ráda na to vzpomínám a doufám,že třeba po pasivní účasti na nějakém půlmaratonu se k běhu zase vrátí.
Hodnocení příspěvků
Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.
Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.