Málokdy se totiž stane, že ten, kdo obětoval několik měsíců úsilí běžecké přípravě, si v cíli odškrtne položku na seznamu splněných úkolů, pověsí běžecké boty na hřebík a jde za další výzvou. Dlouhodobá běžecká příprava vytváří závislost, které se nezbavíme doběhnutím do cíle. Za jedním dosaženým vrcholem se na obzoru objeví další. Běh není láska na jednu noc. Obvykle trvá roky a někdy i celá desetiletí.

Čerstvě doběhnuvší začátečník ovšem netuší, že ještě není v cíli, protože teprve dobyl první metu. Pocity, které zažijeme po doběhu, jsou stále stejné, a přece pro každého jedince neopakovatelné. Euforie trvá několik hodin, během kterých se všechny fyzické obtíže zdají jako zanedbatelná drobnost. Pak ale následuje útlum a my si začínáme uvědomovat méně příjemnou stránku. Bolí celé tělo, začínají se ozývat namožené partie a zdánlivě banální puchýř nebo odřenina vadí při každém kroku. Včera běžný pohyb po schodech se promění v namáhavou a nepříjemnou logistickou operaci.

Zatímco první reakce nejbližšího okolí byly plné nadšení, v následujících dnech už ohlasy ostatních známých tak jednoznačné nejsou. Narazíme na lhostejnost, zlehčování dosaženého výkonu a občas se ozvou naprosto odmítavé reakce poukazující na to, že právě teď nejsme chodícím důkazem zdravotní prospěšnosti běhu. I ti největší peciválové se pochlubí alespoň jedním známým, který dosáhl daleko lepšího výsledku než my.

Jenomže škarohlídi si neuvědomují, že jen posilují naše rozhodnutí být příště lepší. Už máme zkušenosti, na kterých se dá stavět. Už víme, jak běh dokáže bolet a jak krásné je dosažení cíle. Už chápeme, proč je nutné připravovat se včas a systematicky. Napodruhé se vyvarujeme loňských chyb a budeme vědět, proč stojí za to znovu a znovu vybíhat ke své dávce kilometrů. Armáda pravidelných běžců po každém velkém závodě dostává nové posily.