Vybavíš si své první setkání s během?

Naprosto přesně. Byla neděle 14. května 2006, Svátek matek. Mé děti mě pozvaly na oběd do centra Prahy. Vracely se z víkendu z Jižních Čech a jak se tak někdy stává, měly zpoždění. Dostala jsem omluvnou SMS a doporučení: „V centru se běží maraton, jdi se dívat třeba ke Karlovu mostu.“

Proč ne. Stála jsem mezi ostatními diváky, povzbuzovala a pozorovala běžce a běžkyně. Lidé různého věku, skoro všichni běželi s evidentním vypětím. Žasla jsem a nechápala. Co to je, co je žene? Proč to dělají? Co jim to může dávat? A kde berou tu sílu? Dnes už to po své postupné cestě k běžecké závislosti chápu moc dobře.

Tvrdíš o sobě, že jsi byla totální nesportovec. Vůbec jsi nesportovala ani jako dítě?

Když pominu turistiku v dospělosti, až do loňského roku jsem nikdy nesportovala. V dětství mě ke sportu nikdo nevedl, byla jsem neohrabaná, lehce oplácaná a tělocvik mě nebavil – koho by taky bavila hrozba jediné trojky na vysvědčení!

A jak se to tedy přihodilo, že jsi najednou začala běhat? Co bylo na tvých běžeckých začátcích nejtěžší?

Za mé běžecké začátky může syn. Pobýval dlouhodobě v zahraničí a asi před rokem a půl začal běhat maratony. Když jsem za ním loni v lednu přijela na dovolenou, vzal mě párkrát ráno po svém běhu na krátkou trasu. Začala jsem pomalu, se dvěma až třemi kilometry. Byla to dřina, ale moc mě to chytlo. Bylo krásně teplo, kolem nádherná příroda a já byla nadšená, že se hýbu. Koupila jsem si první běžecké boty a věděla, že se můj život změnil. Že budu běhat, protože je to úžasné.

Nejtěžší pak bylo vydržet po návratu domů. Byl únor, tady bylo nevlídno, zima, sníh, brzy tma. Musela jsem se občas přemlouvat. Ale běhat jsem nepřestala – občas svých pět kilometrů. A dalším velkým impulsem a povzbuzením bylo, když jsem vloni 15. října dokázala uběhnout svůj první závod – osm kilometrů v rámci maratonu v Amsterdamu.

I když to možná nepřiznáme, máme někde v paměti zaznamenaný první impuls, který nás přivedl k běhání, třeba nějaká malichernost nebo něčí nevhodná poznámka. Máš něco podobného uloženo v hlavě ty?

V mém případě to nebyla malichernost, spíš souhra příznivých okolností. Cítila jsem, že bych měla kromě turistiky mít nějaký pohyb celoročně, zhubnout, nelenivět. Ale jedna poznámka mě opravdu nabudila. Můj pečlivý praktický lékař mě poslal k internistce, aby vyladila léčbu hypertenze. Stále slyším její věty: „Běhat? To pusťte z hlavy! Buďte ráda, že ve svém věku můžete chodit na procházky!“ A předepsala mi úplně nové léky s upozorněním, že mi budou způsobovat předkolapsové stavy. S popisem toho dryáku měla pravdu. Po měsíci jsem se vrátila k původní léčbě – a k běhání.

Syn tě přihlásil na půlmaraton, sám taky běhá. Nechystáte se vytvořit rodinný tým? Koho dalšího se ti nejspíš podaří zlákat k běhu?

Syn běhá, ovšem v úplně jiných časech, naposledy na maratonu v Římě 20. března za 2:55:00, z více než 16 tisíc běžců byl 177., ve své kategorii na 39. místě. Ale už jsme se sešli na startu Kbelské a Pečecké desítky, na PIM půlmaratonu a dál se uvidí.

Dcera je na mateřské dovolené, vždycky sportovala, občas si jde zaběhat a těší se, až Sofinka povyroste, že brzy poběží nějaký závod s námi. Třeba příští rok půlmaraton. A možná vyprovokuji i některé kolegyně. Zatím podávám informace, kde a jakou běžeckou obuv koupit.

Běhala jsi od samého začátku veřejně a bez zábran? Někdo považuje běhání za nedůstojné. Jakou máš odpověď na podobné názory?

Když jsem poprvé vyběhla sama v Praze, měla jsem co dělat, abych na ledovce a sněhu neupadla, takže jsem nezkoumala, jestli mě někdo pozoruje a jak se tváří. A popravdě je mi to jedno. Zábrany nemám, proč taky. Nikdy mě nenapadlo, že bych měla běhat tajně. Syn mě od počátku podporoval na dálku, dcera tady doma. Pár kolegyň o mém běhání také vědělo od začátku. Teď mi fandí skoro všechny. Když se o mé účasti v projektu PIM Women’s Challenge a přípravě na půlmaraton dověděli přátelé, se kterými se často nevídám, byli v šoku. Já a běh? Pro ně nepředstavitelné. Ale taky mi fandí!

A na závodě v Pečkách bylo kouzelné, když asi na osmém kilometru kolem trati postávali a tleskali milí místní občané a od pána v letech se ozvalo: „Paní, dobře běžíte!“

Co je nedůstojné? To je otázka. Možná se zdá běhání nedůstojné lidem, kteří nic nedělají, sedí doma s cigaretou. Nevím. Já jsem se s takovým názorem nesetkala.

Proč si myslíš, že zatím běhá tak málo tvých vrstevnic?

Myslím, že v mém věku ženy se svým sportováním pomalu končí, než aby začínaly s něčím novým. Určitě už tělo není tak výkonné. Trvá déle, než se zregeneruje. Někdy hrají roli i lenost a výmluvy. Na nedostatek času, na zhoršené zdraví, na cokoli. Kdo sám nechce, toho nepřesvědčíte. Přitom běhání má tolik výhod! Sama si určuji kdy vyběhnu, kolik toho uběhnu a jak rychle. Navíc s kamarádkou to může být zábava! Jen to zkusit!

Jak jsi prožívala půlmaraton?

Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě! Dřina, jakou jsem si nedovedla představit, něco úplně jiného než v tréninku. Horko, na které nejsem zvyklá. Už na Smíchově, ještě daleko do půlky závodu, mi bylo jasné, že budu mít možnost splnit své odhodlání – běžet opravdu na samé hranici svých možností. Nebo padnout.

Doběhla jsem v čase, o jakém se mi nesnilo. To ovšem jedině díky Miloši Škorpilovi. Jako vodič na 2:30 prokázal, že je skvělý psycholog. Ten mě nejen dovedl do cíle, díky jeho radám a pomoci jsem dokázala nepředstavitelné. A málem padla vyčerpáním teprve až po proběhnutí cílem.

Svůj cíl pro Women's Challenge jsi bohatě splnila. Co dál?

V euforii nad účastí v PIM Women’s Challenge jsem furiantsky prohlásila, že bych to chtěla zvládnout za 2:50. To se nakonec podařilo. A co dál? Teď bych ráda s naší dámskou PIM partou vyrazila na půlmaraton do Pardubic, 8. května bychom chtěly čtyři „půlkařky“ běžet na PIM štafetu. A co ještě dál? No ano, příští rok zkusit maraton. PIM a i některé jiné. Třeba zrovna Řím?

Jak moc ti běh změnil život? Jsou všechny změny k lepšímu?

Běh mi změnil život skoro od základu. A ve všech směrech k lepšímu. Aspoň prozatím o ničem záporném nevím. Je to úžasná relaxace. Cítím se fit, mám lepší náladu, jsem vyrovnanější. Když jsem unavená z práce, stačí tak málo – převlíknout se, obout boty a vyrazit. Hned, bez velkého plánování. To je na běhu úžasné!

Nikam nemusím kvůli běhu cestovat, jsem pánem svého času, běhám, kdy chci a kdy se mi to hodí. A na závodech se setkávám se stejně naladěnými lidmi, s kamarádkami, je tam skvělá atmosféra.

A těch endorfinů!

Alena Vacková dokončila Hervis 1/2Maraton Praha v oficiálním čase 2:29:37 (RT 2:23:23) celkově na 6 284. místě, desátá v kategorii žen nad šedesát let.

PROGRAM PIM WOMEN'S CHALLENGE