Evo, jaký obor studujete?

Zprvu jsem studovala obor Mezinárodní vztahy. Dva roky jsem hledala v tomto oboru všechno jiné než politiku a ekonomii. Po dvou letech jsem ale zjistila, že tento obor je bohužel pouze tím, čemu jsem se snažila vyhýbat. Když jsem si představovala sebe za pár let, nechtěla jsem se vidět v politickém či úřednickém prostředí, a tak jsem na poslední chvíli změnila obor. Od nového semestru budu studovat dvojobor Mediální studia a Design.

Jaké máte na americké univerzitě podmínky pro trénink?

Jedním slovem skvělé. Když začnu podnebím, San Francisco má ideální běžecké podmínky. Člověk by řekl, že když leží v Kalifornii, bude tam vedro, ale geografická lokalizace výrazně ovlivňuje klima toho města. Kopce za San Franciscem a oceán, jenž obklopuje město ze tří stran, ochlazují teplé kalifornské počasí.

Dalo by se říci, že je tam jen jedna sezóna. Nazvala bych ji jarním podzimem či podzimním jarem. Jednoduše, celý rok se tam chodí v džínách a mikině a můžete jej odběhat v kraťasech a tričku.

Myslím, že počasí je jedním z důvodů mého atletického výkonnostního posunu. Můžeme běhat a nemusíme přemýšlet o odhazování sněhu z dráhy či riziku úrazu z běhu na ledovém povrchu.

A co se týče podmínek ve škole?

Ty jsou další pozitivním vlivem pro můj běžecký trénink. Všeobecně vzato americký studijní univerzitní systém dovoluje sportovcům věnovat se jak studiu, tak zároveň i sportovní kariéře, a to na vysoké úrovni v obou případech. Takový systém je jediným na světě. Podobný existuje i v Japonsku, ale není zdaleka tak efektivní jako ve Spojených státech. Sportovci na univerzitách jsou „hvězdy“ a všichni jim vycházejí vstříc. Dostává se nám takové pozornosti, jakou mají v Čechách sportovci až na vyšších reprezentačních pozicích.

Mohla byste uvést konkrétní příklady toho, jak o vás pečují?

Masáže a fyzioterapeuti jsou nám denně k dispozici. Dále máme různé rehabilitační prostředky. Na kampusu je jedno oddělení přímo pro sportovce. Můžeme tam přijít se svými bolístkami a oni se o nás postarají. Jsou tam třeba k dispozici velké kádě s ledem, kde se můžeme zchladit či naopak kádě s teplou vodou pro zahřátí před tréninkem.

Zájem a vstřícnost se zlepšují úměrně výkonnosti. Jsem nejlepším sportovcem na univerzitě, a tak se tam mám jako v bavlnce. Lidé z univerzity mi zajišťují odvoz na letiště. Když mě něco zabolelo v neděli, kdy je všechno zavřeno, trenérka mi zařídila extra masáž. Připadám si tam jako velká atletka s velkými V i A. Velmi přitom vzpomínám na dobré české vychování, za všechno děkuji a velmi si cením péče, které se mi dostalo v Čechách.

Máte tam oblíbené běžecké trasy?

Ve městě leží Golden Gate Park, jenž je největším uměle vytvořeným parkem v USA. Je dokonce větší než Central Park v New Yorku. Kolem dokola je to 12 kilometrů, tedy hodinu. Uvnitř parku je neskutečné množství pěšinek a cestiček, kopců a rovinek, dá se tam odběhat naprosto všechno, kopečky, roviny, úseky, fartlek, a to vždy po měkkém povrchu.

Jeden z mých oblíbených běhů je kolem pláže s výhledem na most Golden Gate. Když jsou na programu delší výběhy, trenér nás naloží do auta a odjede s námi za město do lesů, kde se najde dostatek cest pro dlouhé běhy o délce 18 kilometrů, tak aby se nám prostředí neokoukalo a běhání nás pořád bavilo.

Když tyto podmínky porovnáte s těmi u nás, co v USA funguje lépe a naopak?

V Čechách jsem víceméně běhala sama nebo s malou skupinkou lidí okolo mne. A člověk je u nás závislý jen na sobě. Když něco chce, musí si to sám zařídit. V USA běhám s dvaceti lidmi a kolem nás je tým lidí. Každý se soustředí na určité věci, ale dohromady vše funguje. Jeden nám pomáhá s akademickými záležitostmi, jiný zase s rehabilitací, další s tréninkem. Lidé jsou k sobě vstřícní a vzájemně nápomocní. Vše jde s typickým americkým úsměvem.

Na druhou stranu mě Česko a má česká výchova dost osamostatnily, zvykla jsem si na těžší podmínky, takže si myslím, že nějaký hotel, kde si někdo z týmu stěžuje na nedostatek ručníků, mě nemůže rozházet. Kolikrát jsem v Čechách jezdila na závody se spacákem. Snad si tam ale nezvyknu na komfort a nebudu si pak v Čechách stěžovat.

Naši trenéři říkají, že v USA chybí individuální přístup k běžcům.

To ano. Je to právě proto, že se trénuje ve velkých skupinách. Já mám ale štěstí. Studuji na menší univerzitě, kde je určitě přístup individuálnější než na monstrózních univerzitách, jako je třeba Texas.

Ačkoliv mají velké univerzity více finančních prostředků, soustředí se tam hodně na výsledky a potlačují potřeby jedince. Trénuje se tam i přes zranění a nesoustředí se na budoucnost atleta. Mou univerzitu a mé trenéry zajímá i má budoucí kariéra i atletické působení v Evropě, takže nehrotíme celý rok. Vypouštíme halovou sezónu a začínáme tu dráhovou později, abych pak měla šanci i v Evropě.

Jak populární jsou univerzitní atletické závody v USA a jakou mají úroveň organizace a sportovní úroveň?

Opět musím říci, že skvělou. Organizace, která se v USA stará o sporty, se jmenuje NCAA a má neskutečné množství finančních prostředků. Vzhledem k tomu, jak je Amerika velká, tak americké závody nabízejí vždy kvalitní startovní pole s rychlými závodníky. Univerzity mají dostatek peněz a „kradou“ závodníky z Evropy. Tak „ukradli“ třeba mě, Jakuba Živce či Martinu Bařinovou. Ale my jsme všichni rádi, že nás ukradli!

V Ostravě jste nedávno na ME v atletice do 23 let dosáhla osmým místem ve finále steeplu nejlepšího umístění českých vytrvalců. Navíc jste si časem 9:54,71 vytvořila osobní rekord. Jste se svým vystoupením spokojena?

S Ostravou jsem velice spokojena. Byla to moje první velká akce „se lvíčkem na prsou“, když nepočítám nějaká mezistátní utkání.

Když si finále promítnete v hlavě, udělala byste něco jinak, co se taktiky týče?

Přestože někteří lidé před závodem mluvili o medaili, já jsem věděla, že soupeřky jsou papírově lepší a chtěla jsem si závod především užít, ale zároveň udělat vše pro to, abych byla spokojena s výkonem. Byla ale hloupost jít do čela už 500 metrů před cílem. Stálo mě to síly na finiš, jsem typem, který lépe finišuje posledních 200 metrů ze zadních pozic. Na finiš 500 metrů dlouhý musím ještě hodně natrénovat. S odstupem času si říkám, že ten brzký finiš byl chybou. Na druhou stranu, alespoň jsem to zkusila.

V USA běháte hodně závody na 1 500 metrů. Kdybyste si mohla vybrat mezi patnáctistovkou a 3 000 metrů překážek, čemu byste dala přednost?

Patnáctistovku mám moc ráda. Je to rychlý závod, musí se ale běžet takticky a člověk nemusí běžet naplno jako při osmistovce. Hodně mě tato délka sedí, ale předpoklady na větší úspěch mám ve steeplu.

Čeho byste chtěla dosáhnout v atletice v budoucnu?

O ní se bojím nahlas přemýšlet. V Americe určitě budu studovat ještě tři roky a pak bůh ví, zda tam zůstanu, nebo se vrátím zpět do Evropy. Slovy Jana Wericha bych řekla, že jsem ještě takové „štěňátko od atletky“, tedy jsem stále na začátku své kariéry. Určitě bych chtěla být „atletickým psem“, tedy být součástí atletického reprezentačního týmu a pravidelně se účastnit mezinárodních atletických soutěží.

Jaké je vaše životní krédo?

Nevím, zda to mohu nazvat krédem, ale je to citát pana Wericha, který se mi velmi líbí: „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Máte kromě atletiky i jiné koníčky?

Sport, četbu, filmy. Mé zájmy jsou velmi bohaté a díky výchově mých rodičů i různorodé. Již odmalička jsme jezdili do skal, na běžky, na vodu. Láska ke sportu mi zůstala. Bohužel se kvůli atletice nemohu těmto zálibám věnovat tak často, jak bych chtěla, ale těším se, až jednou pověsím tretry na hřebík, budu takový ten hobík, co se projíždí na Vysočině na kole a v určitý moment uhasí žízeň s kamarády v hospodě u piva. Mám ráda i artové filmy, knihy, dobrou hudbu, posezení s kamarády. Prostě nežiju jen atletikou.

Tématu českých talentů na amerických univerzitách se věnuje i srpnové Běhej, které vychází 26. srpna.

Eva Krchová

• nar. 10. 9. 1989
• atletka AK Olymp Brno

Osobní rekordy:

• 1500 metrů: 4:20,43
• 1 míle: 4:44,43
• 3000 metrů překážek: 9:54,71