Na recepci se mě v nedělním podvečeru ujímá usměvavá a sympatická Olomoučanka Marie Logrová, tisková mluvčí Spolchemie. Že by paralela mezi půlmaratony v Ústí a Olomouci?

„Pár mých známých z Olomouce se sem chystá. Jsou to velcí běžečtí nadšenci. Obdivuju lidi, kteří si vyjedou 400 kilometrů za závodem na druhém konci republiky,“ potvrzuje Logrová spojení mezi Olomoucí a Ústím.

„Běháte také? Poběžíme dnes spolu?“ popichuju štíhlou ženu se sportovní postavou. „Leda tak na autobus. „Budu vám dnes dělat doprovod, pojedu autem pomalu před vámi“ dostává se mi odpovědi určující rozdělení dnešních rolí.

„Sláva, budu mít „race car“ a budu si připadat jako běžec na špici závodu,“ říkám si a v šeru nedělního večera nechávám svůj sporttester vyhledat satelitní signál. Za chvíli už startuju za červenými světly doprovodného vozidla od východní brány. Tudy budou běžci vbíhat do továrního areálu.

Po padesáti metrech uskakuju stranou. Přes cestu pádí zajíc. „A hele, tebe jsem tu nečekal. Ale dobrý, mám svého vodiče.“ Jenže zajíc si to metelí někam na sever tempem, jemuž by ani Usain Bolt nestačil a my míříme po hlavní komunikaci závodu na západ. „Sakryš, ztráta satelitního signálu, hlásí mi sporttester, jenže můj „race car“ ujíždí vpřed vstříc západní bráně. Dobíhám ho až po několika minutách u výjezdu z továrny.

„Ještě jednou, prosím, přišel jsem asi o data,“ prosím svou průvodkyni, přestože mi sporttester naskočil a ukazuje překonanou vzdálenost 1,09. Ale chci mít jistotu. „A viděla jste toho zajíce?“ Ne, ale je jich tu spousta, i bažantů, mají tu v noci klid. Ale nepište, že ten zajíc svítil,“ směje se Logrová. A pak že v chemičce je jen chemie.

Při druhém pokusu, který opět zahajuju u východní brány v prostoru závodní kantýny, už sporttester drží celou dobu. Prvních dvě stě padesát metrů po rovině nebo mírně s kopce, po levé straně míjím administrativní budovu, jíž na počátku 30. let minulého století patřil primát nejvyšší budovy v tehdejším Československu. Do té doby, než ji po čtyřech letech od stavby překonaly budovy v Praze a Zlíně. Přebíhám koleje tovární vlečky. Po čtvrtině kilometru se trasa velice mírně zvedá, míjíme různé pokrouceniny, jak říkám všelijakým potrubím tonoucím ve velikých chemických nádobách. Vše doprovází zvuk proudících kapalin, nikde človíčka, večer trochu strašidelné. Všude je překvapivě čisto, asfalt hladký a kvalitní, v některých místech jsou známky právě probíhajících oprav vozovky.

„To kvůli půlmaratonu, aby měli běžci hladký podklad,“ říká později moje průvodkyně. „Zaměstnanci berou závod naprosto vážně.“

Ve vzdálenosti kolem 540 metrů od startu se trasa ještě o něco zvedá, ale převýšení není stále nijak výrazné. Půlmaratonci s horší výkonností je však na 19. kilometru, kdy se tu poběží, určitě pocítí. Po 750 metrech se trasa láme a následuje seběh k západní bráně. U ní mi sporttester ukazuje 1100 uběhnutých metrů v čase 4:59. Snažil jsem se v rámci své kondice příliš se nešetřit. Nejrychlejší borci tu prosviští za tři minuty.

„Na kolik procent jede dnes večer výroba?“ ptám se ještě před rozloučením. „85% procent, ale v den závodu stáhneme produkci na nezbytné minimum, přibližně 5% maxima,“ říká Logrová. Tak vida, trénoval jsem téměř za plného provozu, pár neopravených míst na silnici jsem i ve tmě překonal bez újmy na zdraví.

„A víte, že tu poběží vítěz včerejší Mattoni Grand Prix, keňský běžec Limo? Má skvělou formu, desítku uběhl za 27:34,“ ptám se ještě před odchodem.

„Kdyby se tu tak zaběhl nějaký dobrý čas, ale hlavně, aby se všem běžcům závod vydařil a líbil a absolvovali jej v pohodě a ve zdraví,“ uzavírá nedělní běžecký trénink v ústecké chemičce její olomoucká tisková mluvčí.

Čerstvé dojmy? Naběhal jsem tři industriální kilometry v „crazy“ kulisách chemické továrny. Příjemný asfalt, i na vrátnici věděli, že se tu v neděli poběží velký závod a těší se na něj. Zaměstnanci jej berou prestižně, někteří sami poběží. Asi nikdo nečeká, že to v chemičce bude vonět jako v šumavských hvozdech. V chemičce je to prostě cítit jako v chemičce, s tím je třeba počítat. Své výběhy budu dále směřovat do Českého středohoří, ale pro jednou to bylo zajímavé i tady. Co všechno člověk v životě neokusí…

Fakta z chemického běžeckého tréninku:

• vzdálenost od východní k západní bráně – 1100 metrů, uběhnutých za 4:59.
• běží se po hladkém opraveném asfaltu, v jednom místě se přebíhají koleje, na dalším místě jsou uprostřed silnice položeny podélně
• bezpečnostní opatření v chemičce v den závodu: poběží se s vyloučením diváků kromě zaměstnanců. Pořadatelé budou stát v odstupech tak, aby na sebe viděli. Na důležitých místech budou nad hladkým průběhem dohlížet vybraní zaměstnanci Spolchemie.
• předpokládaná doba, kdy běžci zaplní páteřní komunikaci závodu – 12:53 – 14:41.

Zaměstnanci Spolchemie na Volkswagen Ústeckém 1/2Maratonu:

„Půlmaraton a všechny další doprovodné akce jsou výborné iniciativy jak pro lidi, kteří zde žijí, tak pro návštěvníky města. Přesně ve stejný den, 18. září, pořádá OSN sportovní akci v Central parku v New Yorku se stejným cílem: podpora zdravého životního stylu, zlepšení kvality života lidí. Pro Spolchemii je navíc Ústecký 1/2Maraton skvělou příležitostí otevřít dveře pro veřejnost,“ říká Gorm Jensen z Dánska, ředitel úseku Pryskyřice – komodity. Poběží závod na 10 kilometrů.

K desetikilome­trovému běhu v rámci Ústeckého 1/2Maratonu se odhodlali i Pavel Mϋller a Daniel Kuna ze střediska informačních technologií.

„Chceme nejen reprezentovat firmu, ale především si chceme vychutnat prestižní závod, který je v Ústí poměrně ojedinělou akcí,“ uvedl k dotazu na motivaci Pavel Müller. První zážitky s desítkou už má z minulosti za sebou a dosažených 51 minut chce snížit určitě pod 50. Stejné pocity z akce má i Dan Kuna. Dan prý „jede“ na černou kávu bez snídaně a Pavla můžete zahlédnout v centru města téměř každé ráno při obvyklém běžeckém kolečku do práce.

Autor článku je členem organizačního výboru Volkswagen Ústeckého 1/2Maratonu

TRASA VOLKSWAGEN ÚSTECKÉHO 1/2MARATONU

WEBOVÉ STRÁNKY SPOLCHEMIE