Při kávě jsem ochoten podmíněně otevřít oko druhé, hned toho však lituju. Tohle oko nevidí nic lepšího – tma, mrholení, hnus. Rozmrzele si oblékám běžecké elasťáky a potichu si nadávám: „Ani ty naši psi se nezvedli z pelechu, jenom ty, ty starej…!“

Cestou na metro se mi vyhýbají i bezdomovci. Podivná postavička s tenkými nožičkami v přiléhavých elasťácích, v zimníku a s krhavýma očima moc důvěry nevzbuzuje. A ke všemu jdu zase pozdě na trénink a chce se mi zas na záchod.

Tak tohle fakt na běhání nenávidím.

Začátky byly krásné: jako každý jsem se šel proběhnout, když byla ideální teplota, tlak i rosný bod. Trochu jsem si zaskotačil na prosluněné louce, pokud jsem se trochu zpotil, přesunul jsem se do borového hájku. Pokud jsem začal trochu funět, hned jsem se zastavil, protáhl jednu nohu, pak druhou a zvolna jsem pokračoval dál. Doma po dlouhé koupeli a konzumaci několika iontových nápojů jsem spřádal plány: „Jednou tu desítku dáš“ a připadal si jako velký sportovec.

Meta desítky dlouho neodolávala, pokračoval půlmaraton, maraton i nějaké ultra jsem si odpotácel. Ale kde se to zlomilo? Barometr a předpovědi počasí pro mne najednou přestaly být směrodatné. Je zima? Tak si holt vezmu o triko víc. Prší? Nevadí, přestane, aspoň vyzkouším tu novou bundu! Ty kiláky by mi přece chyběly! A tak plíživě pokračovala má běžecká transformace.

Od „dospělých“ ultra mě sice pořád odrazuje, že starty bývají v opravdu podivné hodiny. Mně stačil Jizerský ultratrail se startem v nelidských 8 hodin! S trochou básnické licence mohu říct, že tady jsem se definitivně probudil až při šplhání po červené sjezdovce na Špičák.

Leč zpět do reality. Pro připomenutí výchozí scény: tma, mlha, hnus, cesta na metro… A to je teprve půl sedmé.

Při výstupu z metra už začínám pomalu vnímat a nálada se z černočerné mění na hodně tmavě šedou. Přicházím na dráhu, ostatní už drtí několikáté kolo. Na rozdíl ode mne nevypadají jako adepti na sebevraždu, ale jako by je to snad bavilo. Připojuji se a snažím se stíhat jejich rozklusové tempo. „Hej, počkejte na mně! Tohle je tempo na čtyřstovky, ne na rozklus!“ Ve druhém kole se vše nějak uklidní a jsem už i schopen zamručet na pozdrav. Pomalu svítá a mně se to snad začíná i líbit. Dráha, kamarádi, ráno, správcova koťata se pletou do cesty. No dobrá, dnes se ještě nezabiji, ale už nikdy kvůli běhání za tmy vstávat nebudu.

Abeceda, rovinky, úseky a už je tady zase výklus. V horké sprše si říkám:“No, vono to nebylo zase tak hrozný.“ Do práce už přijíždím s úsměvem na rtech. Je devět a den je celý přede mnou.

A co na běhání miluji nejvíc? Když jedu domů večerním metrem, venku je plískanice, mlha, hnus (jo, to už jsem někde říkal), ale já si jásám: “Já už mám odběháno. Já už nikam nemusím!“