Venku je jaro v plném proudu, nastal máj a příroda velí vyběhnout ven a vnímat její pučení. Někteří jej cítí až moc díky alergiím, ale i oteklý nos a oči se dají při prvomájovém polibku přežít. No co, hlavně že neuschnu.

Ale co si to tak vše ozvláštnit a když už tedy vyběhnout, tak proč ne doslovně. Samozřejmě že nejen s někým ze dveří, ale prostě dopřát si ten polibek jako malou odměnu za společné překonání alergiíí, letargiíí, nechutenství a dalších jiných možných výmluv, proč nikam nejít a nic nepodniknout.

Takže tři dva jedna a je odstartováno. Prvních pár kilometrů bylo opravdu krizových. Njn, plíce startovaly jako starý trabant v zimě a já už jsem jen čekala na to, kudyma mi bude ucházet stejný dým. Naštěstí se tak nestalo a po překonání podobného stavu bylo vymalováno. Přiroda byla ve svém nejhezčím stádiu, rozpuku, všude se ozýval zpěv ptáků, lehký vánek mi čechral vlasy a idylka ve společném tématu také vypadala nadějně.

Trasa utíkala svižně a já už zdáli vyhlížela cíl a kýženou rozketlou větev, kde dostanu onen první májový polibek. Úsměv z mé tváře ovšem začal pomalu opadat a ještě notnou chvíli jsem očima rentgenovala les. Ouha, stromů zde totiž bylo hodně, ale listnatý ani jeden. Po doběhnutí jsem tak dostala pouze pochvalu za pěkný výkon a šlo se na lehké občerstvení.

Tak takhle to tedy nenechám, řekla jsem si jen tak pro sebe, tu větev alespoň s náznakem květu najdu a tohle se povede. Drahá polovička měla očividně škodolibou radost z mého úsilí a viděla jsem jen koutkem oka, jak se touto mou posedlostí květy opravdu dobře baví.

Nakonec vše vyřešila malá, téměř seschlá třešeň, kde jsem zjistila, že po běhání je strečink opravdu výborný.

Jooo, i sám Karel Hynek Mácha říkal:

,,Byl pozdní večer, první Máj.

Večerní máj byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj."

A upřímně, dámy, položme si ruku na srdce, víme moc dobře, že kdyby muži na podobná gesta zapomínali, zavánělo by to spíše průšvihem.