Do ničeho se nenutí a hlavně – nikdo k rannímu běhu nenutí je. Chtějí to samy. Možná ještě přesně nevědí proč, ale vnitřně cítí, že to potřebují a že jim to něco dá.

Je mi s nimi dobře, a to nejen proto, že jsem tam jediný chlap. Prostě jsem dostal dárek v podobě možnosti být v tu chvíli s nimi. Poslouchají na slovo a já si užívám slasti, že někdo naslouchá mým radám. Bez lustrování, zda mám nárok a právo radit. Moc dobře si přitom uvědomuji, kdo mi ten dárek dal a proč.

Pavla tentokrát předává štafetu bojovnice nově příchozí Radce, protože se smířila s tím, že ji čeká trnitá cesta, ale chce ji podstoupit. A najednou to pro ni přestal být boj a běží v pohodě a uvolněně. Neskutečné – dospěla k tomu po jednom jediném výběhu! My ostatní vnitřně bojujeme dekády, někdo celý život…

První den jsem holky naučil ty nejzásadnější věci – běžci si tykají a zdraví se mezi sebou. To první šlo rychle, to druhé bylo pro ně překvapením. Stačilo ale říci, že se nás vyběhanějších nemají bát, naopak to bereme jako urážku a zklamání, když zahanbeně odkloní při letmém setkání hlavu. Ale pozor – mám i jedno zjištění pro nás, vyběhanější: začínající občas nepozdraví proto, že prostě a dobře nemohou popadnout dech!

Vzápětí dělám začátečnickou chybu. Holkám poradím, že nejlepší cestou jak udržet snesitelné tempo je při běhu mluvit. Od tohoto momentu už mám problém jim vstoupit do řeči s nějakou další poznámkou… Snad je to ale dobře, jinak bych je unavil nemocnou touhou jim předat vše a hned. Jen mne zamrzí, že zabrány do družného hovoru bez povšimnutí minou strom obalený zralými švestkami. Napravuji tedy sám jejich drobnou chybku. Plod je sladký a hned si uvědomuji, proč nyní běhám a žiji – abych si přitom užíval obyčejných věcí.

Příroda funguje nezávisle na našich krizích. Společenských, ekonomických i těch osobních. Asi bychom se měli naučit žít a užívat si život i v době proměn a nejistot. Krize nejsou ničím novým a mimořádným. Tříbí se při nich vztahy – přátelské, partnerské i pracovní.

Lidé pracovití, nápadití, odvážní, ohleduplní a obětaví uspějí i v krizích, naopak u lenochů a hrabivců naplno propukne strádání.

Už tomu jsou měsíce, kdy jsem si poprvé uvědomil, že to, co dělám, nedělám pro jiné, ale pro sebe. Stačí si to přiznat a dostaví se zajímavá úleva a obrat. Přestávám bojovat, jsem schopný snášet těžkosti, přestávám mlčet nad tím, co mne tíží, nacházím odvahu omluvit se těm, kterým jsem ublížil. Vrací se mi ztracení přátelé, objevují se noví. Prostě láska a úcta k sobě nám otevírá cestu k druhým, a to vše přináší smysl a naplnění. Zlehčuje cestu k cíli, respektive cílům.

Je před námi těžká doba. Jako před děvčaty z pražské banky. Zanedlouho opět naběhne pracovnější rytmus, dny se začnou krátit, přijde nečas a ranní mrazíky. Už to nebude jen příjemné ranní proběhnutí. Vydrží? Vydržíme? Chce to mít cíl a pak určitě ano. Někdy je ale nejtěžším úkolem ten cíl najít a vydat se za ním. Mne to ještě čeká.