Terezo, v Praze jsi mezi ženami doběhla 13. a z české špičky tě dokázala porazit jen další velmi mladá atletka a dnes tvá tréninková partnerka Anežka Drahotová. Časem 1:17:47 držíš v letošních českých tabulkách průběžné druhé místo. Jak s odstupem několika týdnů hodnotíš svůj výkon?

„Jsem určitě spokojená. Druhé místo mezi českými vytrvalkyněmi mě potěšilo, čas taktéž.“

V čem byl pro tebe takto dlouhý závod jiný? S jakou taktikou jsi do něj šla?

„Do závodu jsem šla s tím, že zkusím běžet tempo už od začátku. Půlmaraton mi, snad i díky divákům, rychle utekl. Atmosféra byla dechberoucí! Nová pro mě byla velikost celé akce. Doposud jsem neměla možnost zúčastnit se závodu takových rozměrů. Startovat se skupinou Elite bylo tedy pro mne opravdovým zážitkem! To, co v České republice dokázali Carlo Capalbo a jeho tým RunCzech vybudovat, je obdivuhodné.“

Běháš prakticky odmala, už od žáčků sbíráš medaile z republikových šampionátů na dráze i v krosu, běháš silniční závody. Máš medaili ze závodu družstev na mistrovství světa v běhu do vrchu. Jsi velkou univerzálkou, kde se však přece jen cítíš nejlépe?

„Líbí se mi rozmanitost, možnost volby. Výhodou vytrvalce je právě tahle různorodost. Na jaře si zaběhnu silnici, kros, pak následuje plynulý přesun na dráhu, na podzim opět silnice, další krosy, popřípadě běhy do vrchu. Já osobně nejsem příliš vyhraněná, záleží na konkrétním závodu.“

Doposud jsi závodila spíše na středních tratích, závody přes deset kilometrů jsi prakticky neběhala. Znamená tvůj úspěšný půlmaratonský debut určitou změnu specializace, nebo to byl jen test výkonnosti a součást přípravy?

„S trochou soudnosti je jasné, že sprinterka ze mě asi nikdy nebude. Na druhou stranu půlmaraton žádnou výraznou změnu ve specializaci neznamená, i nadále bych zatím chtěla běhat střední tratě, 1 500 m a více.“

Před sezonou jsi změnila působiště. Z Hodonína od trenéra Slezáka, který tě vedl od prvních atletických krůčků, jsi přešla do USK Praha, k tréninkové skupině Iva Pitáka. Mezi tvé partnerky teď patří právě již zmiňovaná Anežka Drahotová. Jak zásadní je to pro tebe změna?

„Moc si vážím práce bývalého trenéra Slezáka, díky němu jsem do nové skupiny přišla dobře připravená. Nebylo to pro mě úplně lehké rozhodnutí, ale nelituji. Změnilo se pro mě v podstatě vše, od tréninků po běžný život.“

Vyhovují ti nové tréninkové metody, nebo si teprve zvykáš?

„Myslím, že jsem se už částečně adaptovala. Tréninky mě baví, a to přesto, že jsou mnohdy drsné. Líbí se mi větší všestrannost tréninků. Myslím, že nové metody mi vyhovují, vše však ukáže čas.“

Mluvíš o všestrannosti. Právě se změnou působiště ses v letošním roce začala kromě běhu mnohem více věnovat také chůzi a cyklistice. V chůzi jsi dokonce už zvládla limit na mistrovství Evropy juniorů na 10 km. Co tě k takové změně vedlo?

„Vlastně to nebyl úplně můj nápad, spíš to tak nějak vyplynulo ze situace a na mě bylo pouze rozhodnutí, zda ano, či ne. Je to nová výzva, navíc se nemusím tak upínat pouze k běhu. Můžu si odpočinout u jiné disciplíny. Mnoho atletů má pocit, že by jim kolo uškodilo, což ale není tak úplně pravda. Na kole šetříme klouby a šlachy, tím předcházíme zraněním z přetížení těchto partii. Samozřejmě, musíme se více protahovat a snažit se nejezdit bezhlavě. Pokud nám to podmínky dovolí, zařazujeme do tréninku i plavání, to je taky novinka.“

Dají se tréninky na rovinách Moravského Slovácka, odkud pocházíš, srovnat s kopci v Podkrkonoší, kde nyní studuješ?

„Moc ne. S nadsázkou říkám, že jediná rovina, na kterou člověk v okolí Jilemnice narazí, je na běžeckém pásu. Když přijedu domů, tak se divím, proč mi to najednou tak běží.“ (smích)

Jaké jsou tvoje plány? Zůstává běh dál prioritou?

„Začátkem května se chystám na dráhové závody, 17. května pak na chodecký pohár. Běh zatím zůstává prioritou a uvidíme, co přinese čas.“

Díváš se i dál do budoucna? Co ty a olympiáda? V jakém sportu by ses pod pěti kruhy ráda představila?

„Závod pod pěti kruhy je snem snad každého sportovce. Byla bych ráda, kdyby v mém případě nezůstalo pouze u snu. Vím, že mě v tomto směru čeká spousta práce. Ráda bych se představila v jakémkoli sportu, jsem však realista – takže asi v některé z atletických disciplín.“

Pro řadu dětí jsi už teď motivací a vzorem. Co ty a sportovní vzory?

„Snad každý má nějaké vzory, ať už sportovní, či životní. Osobně si vážím každého, kdo v životě něco dokázal, nejen ve sportu. Každého, kdo je ochotný jít za svým cílem, tvrdě pracovat. Určitým vzorem, člověkem ke kterému vzhlížím, je pro mě gymnastka Věra Čáslavská. Vážím si jí nejen pro její sportovní výkony, ale také pro její nezdolnost a neústupnost.“

Pocházíš ze sportovní rodiny. Tatínek od mládí úspěšně běhá, k atletice tě přivedl. Momentálně se chystá do Prahy na svůj první maraton. Budeš u toho?

„Určitě! To si přeci nemohu nechat ujít. Spolu se spolužáky z jilemnického gymnázia poběžím studentský maraton a pak už budu asistovat tatínkovi, stejně jako on mně při půlmaratonu.“

Láká i tebe maraton?

„V budoucnu možná. Až budu mít slušnou desítku a půlmaraton.“