Ten jsem (i přesto, že jsem předtím nikdy neběžela víc než 12 km) s podporou běžícího taťky vedle mě dokončila (v čase 2:18:43). Zjistila jsem, že tělo drží, i když byl běh v kopcích a uprostřed léta. Druhý půlmaraton, v Hradci Králové, jsem si protrpěla bez hudby a v čase 2:25:32 celá vzteklá dokončila. Zase bylo dost teplo, ale problémy mi to vůbec nedělalo, takže jsem ani neváhala přihlásit se letošní květen na další půlmaraton, tentokrát v horších podmínkách – na Taiwanu.

Studovala jsem tou dobou v Hong Kongu a chtěla si nějak zdůvodnit výlet na tenhle maličký, ale krásný ostrov. V Taipei jsem pak v rámci závodu We Run Taipei půlmaraton taky úspěšně dokončila. Startovalo se nad ránem, takže byla tma a relativně zima. Běželo se mi skvěle. Ani jsem se nenadála a už jsem byla v cíli (za 2:21:15). Mé časy dokazují, že jsem vážně amatér. Navíc jsem zjistila, že mě baví spíš běžet dlouho a pomalu než rychleji. Proto než abych bojovala s rychlostí, rozhodla jsem se bojovat se vzdáleností.

Příprava? Podceněná!

Takže po mých přesně třech půlmaratonech jsem se rozhodla zkusit zjistit, co mému tělu, hlavě i okolí udělá maraton. Nikdo do toho ale nechtěl jít se mnou (asi hlavně pro to, že jsem si vybrala maraton v Bangkoku.. :D). Setkala jsem se s několika zdviženými obočími a názory, že jsem blázen zvolit si jako první maraton zahraničí a navíc v takovém podnebí. No když už mi to řekl i profi běžec, rozhodla jsem se do toho jít (ano, jsem docela paličatá). Slitoval se na de mnou přítel (který mimochodem taky nikdy neuběhl víc než 25 kilometrů) a přihlásili jsme se. Oficiální název závodu byl Standard Chartered Bangkok Marathon (podle místní banky). A konal se v neděli 15. 11. 2015.

Startovné zaplaceno (s cizineckou přirážkou), potvrzující email obdržen a čtyřměsíční období „tréninku“ začalo. No, jestli si to vůbec můžu troufnout nazvat tréninkem… Protože jsem vlastně nedělala vůbec nic, co bych dělat měla. Spoléhám na své tělo a na to, že se s extrémy vždycky „nějak popere“. Navíc můj přítel žije v Hong Kongu, takže jsme museli trénovat každý zvlášť. To vedlo k tomu, že jsem neměla žádného sparing partnera, žádného trenéra ani pravidelný trénink (kromě aplikace Nike+, kterou jsem po týdnu, co mi tam denně vyskakovala upozornění, že mám jít běhat, začala ignorovat).

Snažila jsem se běhat aspoň třikrát týdně, no nakonec to vyšlo sotva na nedělní odpolední běhy a občas pás ve fitku. Nikdy jsem za celou tu dobu neuběhla víc než 20 km, nějak jsem to časově nestíhala. Jen jednou jsem se zúčastnila nočního 32km běhu a den na to 10km do kopce – to byl vlastně můj jediný pořádný trénink :). Už i doma si začali dělat starosti, že nebudu mít dost natrénováno, a že se přeceňuju. Ale vzhledem k tomu, že na tom byl přítel stejně, domluvili jsme se, že si případně uděláme z poslední části maratonu romantickou procházku po centru Bangkoku. Takže se nebylo čeho bát. (Spíš jsem si v tu chvíli neuvědomovala, do čeho jdu.)

Za týden běžíš. No a?

Čtyři měsíce uplynuly jako voda, a přestože jsem chodila cvičit několikrát týdně, běhat jsem poslední dva týdny byla přesně jednou – 10 km, protože začalo pršet. Abych si vyzkoušela aspoň nějakou pohybovou aktivitu trvající 6 hodin (ekvivalent odhadu mého času maratonu), vyrazila jsem na in-line. Vydržela jsem 35 km a řekla si, že to stačí. Poslední týden jsem vyměnila kardio za hot jógu, taky abych si zvykla na teplejší vzduch. V Čechách už bylo na kožich. Trošku mě znepokojil můj doktor, ke kterému jsem šla pro radu co dělat s zatuhnutými vazy na kolenou. Řekl mi, že by moje kolena chtěl mít taky! Ale taky že mi důrazně maraton nedoporučuje– prý je to z lékařského hlediska rasování celého těla. No, je mi 24, a dobře, jsem trošku kancelářská myška, ale hýbu se dost často na to, abych přežila maraton! O to víc rozhodnutá jsem byla tenhle závod dokončit.

Vyrážíme.

Jako psychická podpora se se mnou rozhodla letět do Bangkoku mamka (myslím, že se spíš bála, aby jí zpátky nedorazily jen moje ostatky :D). Rozhodly jsme si to zpříjemnit a za odměnu jsme ještě měly letět na týden na Bali – regenerace. Takže můj jediný cíl bylo nezlomit si nohu (o únavových zlomeninách mi bylo vyprávěno ze všech stran).

„Máš pojištění na extrémní sporty?“ zeptala se mě v letadle. „Ne, proč?“ Vyvalené oči řekly víc než tisíc slov. Až když se mi hned na letišti v Bangkoku přilepily tričko i kraťasy na tělo, zjistila jsem, že jsem to asi přepískla. V takovém horku a vlhku jsem od Hong Kongu neběžela. No to bude dobrodrůžo!

Přípravy na místě? Pad Thai k večeři!

Přiletěli jsme ráno v den závodu, takže jsem neměla moc času na adaptaci. Vyzvedli jsme si startovní set na zastávce metra Makkasan Station, udělali si památeční fotku u fotostěny, dostali rozteklou Snickersku a vyrazili na hotel. Startovat se mělo ve 2 ráno, takže jsme se chtěli ještě trochu prospat. Po osmihodinovém letu jsem se teda necítila nic moc. Chtěli jsme bydlet blízko startu, takže jsme si zarezervovali pokoj v D&D Inn (mimochodem super tip na ubytování s rooftop bazénem) a s hrůzou zjistili, že noční hluk z Khaosan Road (největší party ulice ve městě) máme v pokoji v přímém dění. Na spánek jsme mohli zapomenout. Takže aspoň dodat energii! Jídlo v letadle nebylo nic moc, takže jsem ani neposlechla rady kamaráda, který mi aspoň sepsal, co mám den předem jíst. Myslím, že jsem splnila jen velký muffin ve Starbucks na letišti :D. Dopřáli jsme si a dali si Pad Thai nudle, v 9 večer ideální večeře plná oleje. Usínala jsem za chůze.

Nakonec jsme na chvíli přece jen usnuli a v 1 ráno nás nekompromisně budil budíček. Pořád ještě jsem si neuvědomovala, že za chvíli budu běžet 42 km. 6 hodin. 6 hodin?! V polospánku jsem se oblíkla a s hrůzou (vlastně bez hrůzy, byla jsem překvapivě dost vyklidněná) jsem zjistila, že jsem si doma zapomněla čelenku na vlasy a pouzdro na mobil. No co se dá dělat, ponaučení pro příště – věci nekontrolovat dvakrát, ale aspoň třikrát. Číslo, botasky, MP3 a sluchátka, mobil (kdyby se vybila MP3 a taky kvůli Nike+ přece!), camel bag s ionťákem a energy tyčinky. Hotovo. Sbaleno. Vyrážíme.

Hned u hotelu jsme potkali skupinku běžců z Japonska a jak jsme se blížili ke Grand Palace – místě startu – startovních modrých triček přibývalo. Maraton měl startovat jako první (ve 2 ráno) pak půlmaraton, 10 km a minimaraton (4 km). Udělali jsme si předstartovní fotky (dokud mi to sluší, že jo!) a obešli zázemí. Musím říct, že v místě startu bylo vše skvěle zorganizované a nechyběly ani sprchy, záchody, voda. Byl tam i fotokoutek s obří medailí.

Hned nás naváděli, kam se máme ke startovní čáře postavit a všichni se mile usmívali. Asi si v duchu říkali, že se na ty blázny aspoň usmějou :). Na startovních číslech byly kromě jména i vlajky soutěžících. Dívala jsem se po té české. Marně. Jsem tu snad jediná Češka a přítel jediný Belgičan? Asi ano, ale v davu jsem zběžně přece jen několik evropských tváří zahlédla.

Udělali jsme si povinné selfie a už se startovalo. Zapomněli jsme se protáhnout! Takže za rychlé chůze ještě aspoň pár dřepů a kroužků rukama a už běžíme!

Jako nedělní výběh…

Po mých klasických 30 minutách menšího boje s nohama (vždycky to tak mám, chvíli mi trvá se do toho dostat a pak je mi úplně jedno, jak dlouho běžím), se tělo přepnulo do auto-pilota. Prvních 20 km bylo v pohodě, oba jsme byli na tuhle vzdálenost relativně zvyklí z půlmaratonů, bylo krásně chladno, a jelikož jsme běželi celou dobu po dvouproudové silnici, která byla osvícená, nebyla ani taková tma. Bavila jsem se pozorování lidí okolo – byli tam zajímaví lidé. Chtěla bych znát jejich příběhy – vyrýsovaná blondýnka v titěrných kraťáskách, která si dělala každých 100 m selfie, místní bavič v kostýmu, který s každým krokem cinkal jak stádo sobů, ale taky osmdesátiletý místní děda, nebo chlapec s protézou. Když jsem viděla toho kluka, vyhrkly mi slzy do očí – já se tady peru sama se svým zdravým tělem a on to zvládne i s protézou. Jen jsem ohromeně zatleskala a běžela dál. Písničky a okolní podívaná mě zabavily až do tzv. U-turn – vracečky, kde jsme se rozhodli natočit naše první video (na památku). Haha, tady jsme ještě vtipkovali :). Občerstvovací stanice byly rozestavěny přesně po 2 km, takže vody bylo dostatek. Navíc jsem měla i ionťák v batohu (mimochodem camel bag je skvělá volba! Váhala jsem, jestli ho s sebou tahat, ale později jsem za něj byla neskutečně ráda.) První běžce, Keňany, následované drony jsme potkali už někde na 12. km. Běželi jak laňky. Nechápu, zírám, obdivuju.

Časové kontroly byly na 14., 18., a 34. kilometru. Kdo nedosáhl předepsaného časového limitu, měl být podle pravidel vyloučen. Trošku jsem se bála toho 34. kilometru, protože čas byl šibeniční. Myslela jsem na to už od začátku.

Absolutně jsem netušila, jak si rozvrhnout příjem energie – tohle jsem trošku podcenila. Od 15. kilometru jsme si dávali pravidelně hroznový cukr (mimochodem do tepla doporučuju mátovou příchuť, skvěle osvěžila) a na 20. už padla první müssli tyčinka.

Někdy kolem 23. kilometru se mezi nás zapletl půlmaratonský dav. Byli všichni tak svěží, rychlí, vysmátí! Bylo to dost demotivující! Hlavně když pak člověk nevěděl, jestli běží mezi půlmaratonci nebo maratonci (rozdělení bylo patrné jen podle barvy v malém obdélníčku na startovním čísle, což v té tmě nebylo skoro vidět).

Tempo a rychlost jsem si chtěla držet jako při půlmaratonech, takže cca. 10 km za 65–70 min (povedlo se mi to do půlky…), ale na 26. kilometru mi začaly docházet síly. Naštěstí byla blízko občerstvovačka i s ionťákem a osvěžujícím melounem. Ionťák jsem si dala tehdy poprvé a kupodivu mě to nakoplo. Cítila jsem se, že můžu běžet dalších 100 kilometrů. Přítel nechápavě kroutil hlavou a chtěl mě nechat běžet. Řekli jsme si ale, že závod poběžíme spolu, takže jsem se neoddělila. Udělala jsem dobře, protože jak rychle energie přišla, tak taky rychle odešla. Tehdy začal odpadávat i přítel. Snažila jsem se jeho i sebe motivovat, že je to jen v hlavě a že do toho 34. km prostě běžet musíme, pak klidně půjdeme. Chudák zatínal zuby, ale běžel dál (netroufl si polevit, abych náhodou nebyla lepší :)). K 30. km mě hnala vidina slíbené Snickersky, kterou jsme si při natáčení dalšího videa dali hned u cedule „30 km“ – byla mimochodem fakt rozteklá a děsně sladká, ale energii dodala :).

Temná chvilka

Můj bod zlomu nastal na 31. kilometru, kdy mi totálně zatuhly kyčle a začal bolet stehenní sval na pravé noze. Nejvíc jsem se bála mých „shit splints“, jak jim říkám, tedy zánět šlach (shin splints). Trpím na ně a navíc jsem si zapomněla doma tejpy, takže jsem to riskla bez nich. Kupodivu jsem je necítila ani chvíli. Za to ty kyčle mě překvapily! Naštěstí byly každé 4 kilometry i sanitky a lékaři s chladivými gely, takže jsem u jednoho stanoviště stáhla kalhoty, namazala kyčle a pro jistotu i stehna (nikoho to nepohoršovalo, čůrající chlapíci na okrajích silnice působili hůř) a zkusila běžet dál. Chyba lávky! Chladivý gel byl OPRAVDU pálivý a připadala jsem si, že utíkám před branami pekla! Trhla jsem tu dobu snad i rychlostní rekord! Bože, bolí mě to ještě teď! Po chvíli efekt gelu naštěstí odezněl. Občerstvovací stanice sice byly každé 2 km, ale ovoce už jsme nepotkali na žádné další, jen ionťáky a vodu. Ani žádné TOI TOI po cestě nebyly. Já je osobně ani nepotřebovala. Tričko jsem mohla ždímat už od startu. Ostatní si s tím hlavu nedělali – na krajnici je místa dost, ti slušnější aspoň poodběhli do stínu do protisměru :).

„Teď to přijde..,“ svitlo mi hlavou.

I když jsem do sebe nacpala tolik cukru a ionťáku, energie jako by se vytrácela v momentě, kdy jsem cukr snědla. Byla jsem přeslazená, přepitá a unavená. Začaly mě bolet plosky nohou (mimochodem běžela jsem v obyčejných Nike Lunarglide, ve kterých jsem odběhla všechny svoje předchozí závody, takže i když to dodá na psychice, vážně není potřeba žádná profi výbava).

Už jsme se s přítelem nebavili, ani se na sebe neusmívali. Jen jsme se snažili navzájem jedním, dvěma slovy podpořit. Jak se říká, že člověk začne vidět fata morgány a podobné bludy, nevím, jestli je to pravda nebo ne. Ale já v jednu chvíli uviděla běžce v hábitu a v ruce držel sekeru. Vážně sekeru! Měl číslo, ale prostě sekera! „Atentátník! Teď začne sekat do lidí!“ Blesklo mi hlavou. (Asi jsem byla vnitřně ovlivněná aktuálními zprávami z Paříže.) Přidala jsem, jako když do mě udeří (naštěstí to bylo zrovna z kopce), kyčle nekyčle. Nestačila jsem to ani zakřičet na přítele, takže dodnes nevím, jestli tam ten člověk vážně byl nebo ne, ale všichni kolem něj běželi bez známky strachu… Třeba to byl někdo nastrčený, aby nás motivoval běžet rychleji :).

Ty čtyři kilometry k časomíře na 34. kilometru byly nekonečné. Snažili jsme se běžet. Pořád jsem hlídala čas na Nike+. Nenechám se přece vyloučit chvíli před koncem! Jakmile jsme proběhli časomírou, jako by tělo vypnulo. Tentokrát ale ne do stavu auto-pilota, ale totálně. Navíc mě začaly píchat kolena. Obě. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem podcenila přípravu. Nevěděla jsem, co jíst, kdy to jíst, jestli ještě pít nebo už radši ne. Měla jsem si předem zatejpovat všechno možné. Nic z toho jsem neudělala. A teď si to vyčítala. Vážně amatér!

Do toho se mi vybila MP3. Naštěstí jsem měla mobil, takže jsem ho vytáhla z camel bagu, pustila na něm písničky, a kvůli zapomenutému pouzdru jsem ho musela celou dobu držet v ruce. Začínalo už svítat a teplota stoupala. Potítko už jsem měla durch, tričko taky (nevím jestli potem nebo polité vodou) a uvolněné vlasy mi padaly do zpoceného obličeje (zatracená čelenka!). Všechna předchozí bolest se dala vydržet, ale ta kolena ne… Začala jsem se bát, že si s nimi něco udělám. Nevěděla jsem v tu chvíli, jestli se mi můžou vykloubit, prasknout vaz nebo co horšího se může stát.

Psychika začala hrát velkou roli. Jsem dost silná osobnost a dokážu se ovládat, ale tady jsem narazila. Bojovala jsem sama se sebou. Bojovala jsem s brekem. Chtěla jsem si už sednout a brečet a brečet. Ale ovládla jsem se, přece neukážu příteli, že jsem slaboch! Vždyť jsem ho ještě před chvílí chlácholila, že je to jen v hlavě a že už jsme skoro tam, tak to teď přece nevzdám.

Nechtěla jsem ani jít, protože každá zastávka na občerstvovačce a následný přechod do běhu byl utrpením. Nohy dokážou neskutečně rychle ztuhnout… I když jsem neměla daleko od zhroucení se, ani na chvíli jsem o sobě nepochybovala. Věřila jsem si, i svému tělu. Věděla jsem, že to NĚJAK zvládne. Tělo věřilo. Hlava ani ne. Po 34. kilometru jsme střídavě chvíli šli a chvíli běželi (spíš se ploužili). Tentokrát to byl přítel, který mě uklidňoval a motivoval pokračovat dál.

Když se mezi nás pak přimotal minimaraton (4 km) a já viděla všechny ty nadšené obličeje, cítila jsem se ještě hůř. Nevnímala jsem hudbu, nudila jsem se, všechno mě bolelo… Ale těch posledních 5 kilometrů prostě dám!

Kdy už tohle skončí?!?

Přestože jsme na začátku předběhli skupinku pacerů s časem 5:15, teď jsem neviděla už ani zelený balonek (paceři měli čas napsaný na nafukovacím balonku, aby byl vidět) s časem 5:45 a říkala jsem si, že to nemáme šanci stihnout v limitu (6 hodin). Mezi běžci už bylo maratonců jen poskrovnu (tentokrát jsem každého pečlivě kontrolovala a hledala ten malý barevný obdélníček na čísle). Zjistili jsme, že běžíme pomalu stejně rychle, jako jdeme, a bolest při běhu byla mnohem větší, takže jsme se strategicky rozhodli, někdy na 38. kilometru, že zvolíme rychlochůzi.

Když jsme zatáčeli směrem ke Grand Palace, cíli, necítila jsem ani trochu úlevy, že už bude konec. Hlava už to prostě nebrala. Bylo horko, slunce pražilo (a to bylo 7 ráno). Už jsem jen chtěla být v cíli a lehnout si, klidně i na silnici. Kontrolovala jsem Nike+ snad každou minutu a metry přibývaly jen po desítkách. Když jsme viděli ceduli s číslem 40, 5 km, jen jsme oba zaúpěli. Moje aplikace totiž ukazovala 41,9 km! Zaťala jsem všechny zuby, polykala pláč. Zahnuli jsme za další roh. Ten palác jich měl snad deset! (Běželi jsme jen dokola.)

V cílové rovince, která se zdála nekonečná, už stáli místní i běžci, kteří už doběhli, a úžasně nám fandili. Organizátoři nás naváděli do pruhu pro maraton a teprve tehdy jsem zahlédla v dálce před námi zelený balonek! My nejsme po limitu! To mě motivovalo k tomu nabrat poslední energii, nahodit umělý úsměv a s rukama oteklýma jako balon jsem se naposledy rozběhla.

Cílová rovinka!

Cílovou rovinku jsme běželi ruku v ruce (snad nás někdo vyfotil a budeme mít romantické foto!) a kdesi v dálce jsem slyšela výskot mé mamky. Něco říkala, ale nevnímala jsem co. Proběhli jsme cílem! Dokázali jsme to! Tabule ukazovala 5:53:18 (nakonec to bylo 5:51:57,6). Natočili jsme poslední video příspěvek (jednou se tomu snad zasmějeme). A sedli si na rozpálený asfalt. To už nás ale zvedali a naváděli do fronty vyzvednout si FINISHER trička a občerstvení.

Najednou jako by to ze mě všechno spadlo. Vydýchala jsem se. Teď si uvědomuju, že jsem se zapomněla protáhnout! Oblíkla si FINISHER tričko a cítila jsem se jako vítěz. Byl to úžasný pocit a nikdy na něj nezapomenu. Zvládla jsem maraton! MARATON! To je strašně moc kilometrů! :)

Sice jsem se sotva dobelhala zpátky do hotelu. Bolela mě hlava, nohy a cítila jsem se jako bych týden nespala, ale když jsem na krku nahmatala medaili, všechna bolest byla tatam! :) A aspoň jsme nedopadli jako půlmaratonci, kterým organizátoři špatně určili vracečku a protáhli jim tak trasu o 6 kilometrů!

Přestože byl tenhle závod – můj první maraton – ten nejtěžší sportovní výkon, co jsem kdy podala, absolvovala bych to všechno znovu. A nic bych neměnila. Nic. Je to obrovská životní zkušenost. Ani tréninky, ani přípravu, ani bolest. Vím, že kdybych si pořídila profi trenéra, sestavila tréninky a jídelníček, nedodržovala bych ani jedno. Jsem prostě amatér a amatérem zůstanu. Vím, že to moje tělo vždycky dokáže a ví samo, jak se na to připravit. A to je hlavní. Věřit si. Klást si nové cíle. Posouvat se dál…

Už hledám další extrémnější maraton.. Mimochodem jeden bude v červnu v thajském Phuketu, kdo se přidá? :)

Výsledky:

Celkový oficiální čas: 5:51:57,6.

Kategorie (18–29 let): 42. místo z 94

Ženy: 250. místo z 527

Celkově: 2 072. místo z 3 646 závodníků