Příprava byla nestandardní, po říjnovém přetrénování vlastně žádná. Závod jsme měli naplánovaný po dvou týdnech aklimatizace formou cestování po Guatemale a Hondurasu. Přípravou tedy byly každodenní túry po památkách a přírodních zajímavostech. Propozice na závod jsem si samozřejmě vytiskla už v Čechách, a tak se stalo, že jsme den před startem místo odpočinku hledali po hlavním městě s krosnami na zádech výdej startovních čísel. Pořadatel totiž na poslední chvíli zásadní věci změnil.

Start závodu byl ve městě Amatitlán, asi 30 km na jih od Ciudad de Guatemala s tím, že ubytování jsme měli zarezervované předem přímo na náměstí. Díky komplikacím s vyzvedáváním čísel jsme dorazili do Amatitlánu až pozdě odpoledne. Start byl posunut o hodinu dřív na půl sedmou ráno, takže jsme ještě pro jistotu vyrazili najít místo startu, abychom druhý den ráno nebloudili. Bohužel po několika kilometrech jsme přesné místo nenašli, zato jsme zjistili, že závod se koná ve zřejmě nejšpinavějším městě Guatemaly, které jsme viděli.

Ubytovna byla i na místní poměry velmi prostá, se sociálním zázemím na patře, což je zvlášť před závodem trochu problém. Později se ale ukázalo, že zásadnější bude pekelný hluk na náměstí, kde až do rána hráli a třískali do bubnu tak, že se otřásala celá ubytovna. Byla to moje nejdelší noc v životě, protože se mi vůbec nepodařilo usnout.

Že se muselo vstávat už v pět ráno, pak vlastně vůbec nevadilo, jen se mi po startu prvních 5 km motala hlava z únavy. Ráno na startu byli všichni účastníci oblečeni podle poslední módy, dresy a kompresky svítily na všechny strany. Ač měl maraton v názvu Internacional a my se předchozí dva týdny intenzivně opalovali, přesto jsme tu byli jediní s bílou pletí a značně jsme výškově převyšovali ostatní účastníky. A to nejsme žádní čahouni. Hned jsme se také stali centrem pozornosti.

V čas startu místo výstřelu začal projev organizátora a starosty, poté pěvecké vystoupení několika běžců a pak představení dortu pro vítěze. Že v Guatemale čas nehraje roli, to už jsme po předchozích čtrnácti dnech věděli. Po výstřelu jsme proběhli městem, které ještě spalo, a už se těšili na trať kolem jezera. Na výběr bylo z tratí 10 km, půlmaraton nebo maraton a všechny se točily v polovině své délky a to samé se běželo zpět. Závod probíhal bez omezení provozu a jelikož v Guatemale nepoužívají katalyzátory, tak se často stalo, že jste v serpentýně na úzké silnici potkali míjející se osobní auto s místním „Chickenbusem“ (vysloužilý žlutý školní autobus z USA pro meziměstskou dopravu) a snažili jste se vyhnout oběma a zároveň se neudusit zplodinami.

Prvních 10 kilometrů byla trať velmi nehezká a hodně kopcovitá, jezero nebylo prakticky vidět, zato jsme míjeli kontinuální zástavbu a spoustu odpadků. Dalších deset kilometrů už to bylo lepší, běželi jsme blíž vodě a mimo zástavbu, silnice se klikatila v zeleni a zeslábl i provoz. V další vesnici byla obrátka a běželo se zase zpět. Na obrátce jsem byla třetí a rozhodla se závod dokončit, i kdybych to měla doklusat. Ono taky nic jiného nezbývalo, že? Škoda, že jsem neměla více naběháno a cítila jsem se unavená, takže jsem se ani moc nekochala kopcovitou krajinou kolem.

Na občerstvovačkách podávali pytlíky s vodou, které bylo potřeba nejdřív roztrhnout a pak se je pokusit vypít. Člověk se přitom samozřejmě polil, jak trhal při běhu pytlík zuby. Kromě vody pořadatelé podávali kokosovou vodu a čerstvé mandarinky, což bylo fajn. Postupně začalo být pořádné vedro, a tak jsem pytlíky pořád nosila v ruce, abych mohla pít častěji. Během celé cesty zpátky mi fandili běžci, kteří běželi proti mně, a také pořadatelé podél trati.

Guatemalci jsou obecně velmi přátelští a srdeční. Když umíte španělsky, tak si při cestování často popovídáte a zjistíte tak, jaké jsou místní zvyky a jak to tu chodí třeba v rodině nebo se studiem. Na 25. kilometru jsem viděla, že se k soupeřce přibližuji, a tak jsem se rozhodla, že na 30. kilometru jí a jejího vodiče dotáhnu. Poté jsme asi tři kilometry běželi společně a následně se její vodič odpojil, zřejmě měl pocit, že už není potřeba. Soupeřku jsem pak „udolala“ v jednom z kopců, čemuž jsem nemohla věřit, protože jsem sama skoro šla. Posledních pět kilometrů už slunce pěkně pálilo a já měla pocit, že to snad ani nedopajdám. Nakonec jsem doběhla na 2. místě ve svém nejpomalejším čase 3 hodiny 14 minut, zato vyřízená víc než po MČR v Praze.

Naštěstí v cíli na mě čekal Honza, který běžel půlmaraton, a já si mohla konečně sednout. Ani to nebylo moc jednoduché, protože start/cíl byl u rekreační zóny, tedy vedle parku, kde jezdily desítky koňů na vyjížďky s dětmi a všude byla opět spousta odpadků. V cíli bylo moc milé, jak se s námi všichni chtěli fotit, protože jsme byli další místní atrakcí.

Závodu se zúčastnilo asi 900 závodníků, protože v Guatemale se stejně jako třeba v Mexiku závodí hodně. To nám potvrdil i náš guatemalský známý, kterého jsme poznali během cestování a který nám pomáhal najít v hlavním městě stánek se startovními čísly. Ale jak zmínil, běhá se tu hlavně pro účastnické medaile a trička. A ty medaile podle jeho sbírky stojí za to!

Trať byla obecně velmi kopcovitá, stejně jako celá Guatemala, kde se nachází asi třicet sopek, z toho některé činné. Závod byl v nadmořské výšce asi 1200 metrů a na listopad zde oproti jiným částem Guatemaly bylo i ráno teplo a vysoká vlhkost. V Guatemale je různorodá a krásná příroda, a tak byla škoda, že zrovna tento závod probíhal tady, kde obyvatelům bylo úplně jedno, že se tu něco koná, a když jsme šli z cíle na ubytovnu, byli skoro v šoku, proč jsme tak oblečení. Většina závodníků přijela na start až ráno v den startu z hlavního města.

Z nejošklivějšího města jsme se hned odpoledne přesunuli uberem do toho nejhezčího, do koloniální Antiguy, kde jsem se odměnila božím čokoládovým dortem a ten za to stál! Další den jsme šli odpolední trek na jednu z místních činných sopek Pacaya, ze které byl mimo jiné pěkný výhled na jezero Amatitlán, podél kterého jsme den předtím běželi. Někteří turisté se nechali na sopku vyvést na koních, asi byli také po maratonu.

Závod byl pro mě velmi silným zážitkem, spousta věcí byla odlišná v porovnání s jinými zahraničními závody, kde jsem byla. Společným znakem však byla spousta nadšených běžců, kteří si přišli hlavně užít radost z běhu.