Výzkumná nezisková nadace Wings for life se již několik let zabývá poraněním míchy a následnou léčbou. Před třemi lety spustila svůj projekt Wings for life World Run, který má charitativní charakter. Celé startovné jde přímo na výzkum. Takže každý může běžet s pocitem, že udělal něco dobrého pro druhé, pro ty, kteří nemohou chodit a běhat.

Proč je tento závod netradiční? Ve stejný čas na celém světě ve 34 zemích vybíhají závodníci, jejichž cílem není překročení cílové čáry, ale překonání sebe sama. Přesně 30 minut po zahájení závodu totiž startuje stíhací auto, tzv. „catcher car“. Začíná rychlostí 15 km/h a po pěti hodinách jede 35 km/h a postupně lapá každého závodníka. Jedinečnost je tedy v tom, že finišerem se stane každý, protože vy nehoníte cílovou čáru, ale ona honí vás. Závodníci jsou tak sbíráni a sváženi autobusy zpět do místa startu.

Můj cíl byl tedy jednoduchý, utíkat (a to doslova), dokud mi budou síly stačit a závod si užít. Když jsme (společně s parťákem) přijeli do Bratislavy, zamířili jsme do moderního centra Eurovea, které bylo zázemím celého závodu. Zde nás čekala akreditace. Hned z počátku jsem byl překvapen skvělou organizací a přesným značením všeho potřebného, takže nebylo nutné se stále ptát, „kde je prosím registrace na…“. Při akreditaci jsme dostali startovní balíček, který byl docela slušně nabit. Našel jsem tam tričko, čelenku, nějaké časopisy a pár drobností, a také šampon.

Smysl tohoto dárku jsem pochopil v autobuse, který nás vezl do cíle. Po akreditaci mi zbývalo ještě mnoho času, který jsem využil tupým sledováním divokého Dunaje, pozorováním konkurence a dalším nicneděláním. Před startem jsem si dal půlhodinové rozehřátí. Během kterého jsem zjistil, že to dneska bude hodně kruté, protože tepy jsem měl jak na horské dráze, ale co už.

Přesně v 13:00 (dle pořadatelů seřízeno atomovými hodinami v Cernu, ale kdo ví) bylo odstartováno. Před závodem jsem nijak důkladně nestudoval trasu, spoléhal jsem se na skvělou organizaci, a to se mi vyplatilo. Po startovním výstřelu všichni vyrazili, jako kdyby v nejbližším obchodě rozdávali auta zadarmo. Já se po svých zkušenostech s přepálenými starty jen tiše usmíval a úvod běžel podle svého plánu. Přibližně po 7 km jsme se dostali k slavnému mostu SNP, jehož jedna celá polovina byla vyhrazena přímo pro nás. Most Slovenského národného povstania a my jsme po něm běželi tak suverénně, jako kdybychom jej osvobodili. Byl to zajímavý pocit.

Následovalo několik kilometrů kolem městské části Petržalka, opět celou dobu po hlavní cestě, která byla jenom pro nás. Od 15 km začaly nekonečné, ale opravdu nekonečné rovinky podél Dunaje. Zde končila všechna legrace. Po cestě již jezdily auta, pálilo na nás slunce, sil postupně ubývalo a cesta byla nekonečná. Skupinky již byly pořádně roztrhány a každý si v podstatě běžel to své. S mnoha běžci jsem se shodl na tom, že frekvence občerstvovacích stanic a jejich zásobení bylo opravdu výborné. Celou dobu panovalo velmi teplé, na běh až moc teplé, počasí (kolem 26–27 °C), a tak bylo potřeba doplňovat energii a tekutiny.

Každých 5 km byla velká občerstvovací stanice s vodou, Colou, RedBullem, ionťáky, solí, banány a pomeranči a během těch velkých stanic byly minimálně 2 až 3 menší stanice s vodou, ionťáky a občas Colou. Již zmiňované teplo překvapilo a potrápilo nejednoho běžce. Často jsem míjel křečemi chycené a lapené závodníky. Křeče jsem dostal i já, nepochopitelně do klíční kosti a okolí. Překonávání všeho možného (tedy i křečí) ale k běhu neodmyslitelně patří a každý se s tím popral po svém. Já třeba neustále přemýšlel na dvěma věcmi. Proč mě bolí klíční kost a kdy mě dostihne auto.

Chycen jsem byl téměř po 37 kilometrech, což bylo trochu dříve, než jsem čekal. Na druhou stranu horko opravdu ubírá sil, o čemž svědčí i fakt, že letošní ročník v Bratislavě měl pouze jednoho závodníka, který překonal hranici 50 km, slovenského borce Gabriela Švajdu, jenž letos zaběhl 54,15 km. Ročník 2014 měl rekord tratě 68,65 km a celkem pět závodníků překonalo hranici 50 km. Jedním z nich byl opět Gabriel Švajda, který ale loni zaběhl téměř o 4 kilometry více! Letošní globální výsledky ovšem přinesli rekord, který v Itálii vytvořil Giorgio Calcaterra – 88,44 km. Ne nadarmo je tento chlapík několikanásobný mistr světa v běhu na 100 km. Letošního Wings for Life World Run se účastnilo celkem 130 732 běžců z 34 zemí.

Jsem přesvědčen, že celý „závod“ si všichni užili. Již zmiňované horko, bylo ale opravdu vyčerpávající. V autobuse, který nás vezl do místa startu, probíhaly různé debaty mimo jiné právě o dnešním počasí. Bavil jsem se s běžcem, který loni zaběhl o 9 kilometrů více než letos. A jak sám zhodnotil, „rozhodně to bylo počasím“. To ale nic nemění na tom, že Wings for Life World Run je skvěle organizovanou akcí s výborným nápadem, která bude příští rok znovu.

Pozn.red.: Článek vznikl ve spolupráci s firmou Puma, která redaktora vybavila botami Puma Ignite V2 a zajistila volnou registraci na závod.