Za Třincem přejíždíme hranici, kontroly žádné. Registrujeme se v zámečku v Dzięgielówě. Nikdo s respirátorem nebo rouškou, ani běžci venku, ani organizátoři uvnitř. Ve startovní tašce jen číslo a čip, první náznak low cost ultra. Zapomněli jsme si vyměnit polské zloté do povinné výbavy, zkouším to v místní sámošce. Respirátor má jeden zákazník, jinak nikdo. A co na to vše strýček Covid? Když ho pustím z hlavy, podvědomě se mi vrací, co jsem míval na závodech rád. Je tak pěkné se na chvíli přenést do starých časů!

Poláci cizince moc neřeší. S Bartolomějem Petruželkou jsme jediní zahraniční závodníci na výkladu trati. Probíhá komplet v polštině. V pátek večer s úderem osmé startujeme na 110kilometrovou trať. Hromadný start, žádné vlny. Trať bude kopcovitá, nastoupáme pět vertikálních kilometrů, budí respekt. Jsou to skoro dva roky, kdy jsem běžel UTMB. Od té doby nic podobného. Že poběžím, vím týden. Žádný speciální trénink, letos maximálně 30 kiláků v kuse. Co na to tělo?

Po startu vybíháme do kopce a ti nejlepší mizí za horizontem. Hlavně se nenechat pobláznit, závod je dlouhý. Brzy se napojujeme na česko-polskou hranici. Po 14 kilometrech probíhám první občerstvovačku a beru si jen pár kousků pomeranče. To už se závod překlápí do noci. Malá a Velká Čantoryje, první větší kopce na trase. Běžíme po hřebenu s hraničními patníky. Po stranách se otevírají noční výhledy do Polska i do Česka.

Chvíli ve skupince, chvíli sám, hlavně udržet vlastní tempo a nebejčit. Do kopce s hůlkami. Hodí se i v podmáčených sebězích, kde to klouže. Startovní pole se natahuje, stejně mám ale nějakou tu světlušku stále na dohled. Druhá občerstvovačka už nezavání low-cost, zahřívám se polévkou a ochutnávám domácí koláče.

Sbíháme z hranice do polského vnitrozemí. Noční kilometry mi v hlavě splývají. Běží se dobře, v seberozvojovém žargonu by řekli flow. Lehkost, tempo na pohodu, nic nebolí. Dávám pozor, kam šlapu, ale můžu se ponořit do vlastních myšlenek.

Jako vždy mě nakopne příroda probouzející se s rozbřeskem. To sbíhám do městečka na 60. kilometru a jsem na čtvrté občerstvovačce. Sbírám síly na výstup na Skrzyczne. Čeká mě 700 výškových metrů na čtyřech kilometrech. Několikrát se v prudkém svahu otáčím, abych nepřišel o krajinu zalitou sluncem. Tohle mám na dlouhých ultra rád. Východy slunce v panenské přírodě a nikdo kolem.

Nejvyšší vrchol závodu dobyt! Úsek po hřebenu díky dalekým výhledům do polské krajiny ubíhá svižně. Sbíhám kamenitou cestou na pátou občerstvovačku. 10 hodin závodu a 72 kiláků v nohou, to je super tempo, cítím se dobře, fyzicky to jde!

Jenže přichází chyba. Odbíhám směrem, kam ukazuje pořadatel, běžím, běžím a značení nikde. Však je to rovná zpevněná cesta, bez odboček, tady přece nebude fáborek každou chvíli, říkám si a pokračuju. Po chvíli už mi to přijde divné, vytahuju mobil a podle map jsem mimo trasu. Logický lapsus, měl jsem se vrátit stejnou cestou zpět. Místo toho se škrábu do kopce nejkratší cestou zpět na trasu. Super, to by bylo, rozbíhám se, ale počkat, tady už to přece znám… Ve zkratce – 8 kilometrů navíc a ztráta 75 minut.

Ultra je o hlavě a chyba mě nakopne. Najednou mě žene naštvanost z přehlédnuté odbočky a chci ztrátu dohnat. Zrychluju a předbíhám několik borců. Nad hlavou se mi stahují mračna, dešti se nevyhneme. Přibíhám na poslední občerstvovačku a poprchává. Potřebuju dobít baterky. Pomáhá nekolik hrnků horké polévky. “Jsi třináctej!” Fakt? To před posledním velkým kopcem dodá sil. Kolem se řítí borci bez zastávky, ty nechám, běží kratší tratě.

Stoupám vedle sjezdovky pod korunami stromů, které trochu tlumí déšť. Spouští se naplno, jakoby se čerti ženili. Však se pouštím do legendami opředené Velké Čantoryje. 600 výškových, zahřeju se. Nahoře je to horší, jsem durch, běžíme v mlze a fouká studený vítr. Občas se kolem mihnou běžci na kratších tratích v obou směrech.

Co následuje posledních pět kilometrů závodu, to jsem ještě nezažil a to je co říct. Nefalšované bahenní lázně. Občas je bahna tolik, že v něm málem nechám botu. Trať do cíle vede přes dva kopce a z pěšinek jsou potoky bahna. Pohybuji se vpředu. Nechci vidět, jak to tu bude vypadat, až proběhnou všichni… “Tady nejsme na Spartan Race!” protestuje hlava a nastupuje demotivace. Do kopce podkluzuju i s hůlkami, s kopce je to o hubu. Některé úseky jsou bez přehánění o zdraví, to mi dojem ze závodu pokazilo.

Pod cílový oblouk dobíhám v půl druhé, svých skoro 120 kiláků jsem zvládl za 17 a půl hodiny. Nakonec na 11. místě. Když odečtu 75minutový kufr, mohlo to být i deváté, ale co už. Zabahněné boty a potrhané ponožky házím rovnou do koše. Zasviněný balíček neštěstí si předtím fotí organizátorka. Sprchy nevedou, od bahna se myju v potoce a mířím do stanu pro cílovou polévku a pivo. Utrácím polské zloté z povinné výbavy za další nášup, začíná žravá fáze.

Po vyhlášení o šesté míříme zpět do vlasti. I v Českém Těšíně bez kontrol. Dlouho jsem nebyl mimo Česko, dostat se byť jen kousek za hranice a proběhnout si polské hory stálo za to. Mám radost, že tělo výkon vydrželo a dlouhodobá vytrvalost se neztratila. Zaběhnout si závod bez epidemiologických opatření byl až nostalgický návrat k ultra.