Jak vypadala tvá příprava na sobotní 24hodinovku v Rakousku?

“Byla hodně specifická – na jednu stranu zrušené akce a spousta omezení, na druhou stranu jsem měl méně pracovních povinností a čas na trénink. Běžecká příprava na dobře zaběhnutý 24h závod je dlouhodobá, kromě dlouhých běhů jsem zařadil do přípravy poprvé hodně intenzity. V Bad Blumau to byla má sedmá 24hodinovka, nějaké zkušenosti už tedy mám, ale podmínky při závodě jsou stejně vždy jiné.”

Kdy ses rozhodl běžet v Rakousku a z čeho šlo vybírat, když je letošní sezona tak narušená?

“Původně jsme měli jet s Radkem Brunnerem a dalšími ultraběžci na 24h závod do Basileje. Jenže závod zrušili a na jaře následovala další storna. Tak to bylo trochu ve stylu: „Když nemůžeš do Basileje, jeď do Reichenbachu, pokud je zrušený Reichenbach zkus Stadtoldendorf. Nebude ani Stadtoldendorf? Přihlaš se na Kladno. Aha, na Kladně mají plno, tak jeď do Bad Blumau“. Takže v tomto duchu se stalo, že jsem běžel zrovna v krásném lázeňském městečku kousek od Grazu.”

Jak závod probíhal, na kolik jsi cílil kilometrů?

“Pro mě bylo prioritou dostat se v osobáku přes 240 km bez ohledu na umístění, šel jsem si tedy zcela svůj závod a nesledoval ostatní. Ještě kolem poledne se držela příjemná teplota 24 °C, odpoledne se ovšem vyčistila obloha, ustal vítr a slunce šíleně rozpálilo asfaltku mezi domy v obci. V červenci to není žádné překvapení, bohužel jsem během krátké doby vypotil extrémně soli a minerálů, bojoval s křečemi a byl zralý na to to zabalit. Po třech hodinách fyzického utrpení se naštěstí ochladilo a přes noc už bylo příjemně. Mezitím jsem ztratil vybudovaný náskok z první čtvrtiny a musel na něm začít pracovat znovu. Bylo to hodně psychicky náročné a v druhé polovině jsem bojoval o každý metr a každou minutu, i nepatrná pauza znamenala propad v tempu o desítky vteřin. Vše bylo na hraně a bez skvělého supportu Jitky Jeníkové by těch mých 240 zcela jistě nevyšlo.”

Loni sis ze Spartathlonu odvezl hodně nepříjemné zdravotní potíže, jak vypadaly následně měsíce?

“Vloni jsem místo u Leonida ve Spartě skončil s otokem plic v nemocnici v Korinthu. Následná zátěžová vyšetření odhalila, že mám extrémně vysoký krevní tlak, což je naštěstí řešitelné léky a hlavně změnou jídelníčku a tělesného složení. Tlak se mi zřejmě zvyšoval plíživě několik let a projevilo se to kvůli velkému horku až v Řecku. Na podzim jsem absolvoval různá vyšetření u doktorky Hany Štefaničové, a když mi zabraly prášky, mohl jsem absolvovat v klidnějším režimu prosincovou Pražskou stovku. V únoru mi dopadly dobře zátěžové testy a nemám už žádná omezení týkající se intenzity. Poprvé od dětství můžu sprintovat a proběhnout se ve vysoké intenzitě, aniž by mi při běhu nebo po něm bylo špatně. Musím říct, že jsem si to na jaře užíval.”

Věřil jsi, že budeš znovu běhat ultra na top úrovni?

“Vysoký krevní tlak je potvora, je nenápadný a nadělá pěknou paseku. Po Spartathlonu a na konci roku jsem měl dost pochybnosti, pak se to otočilo. A v neděli na konci závodu mi probleskla hlavou vzpomínka na poslední měsíce a bylo to hodně emočně náročné.”

Jaké máš nyní v plánu závody? Uvidíme tě letos v Řecku? S jakými ambicemi?

“Moc rád bych si v srpnu zaběhl Lužické 700 a pak se připravím na Spartathlon. Každý rok si říkám, že do Athén letím naposledy, ale zatím jsem se tam vždycky vrátil. Spartathlon i celá jeho organizace mají skvělou atmosféru a obrovské kouzlo, navíc se vracím do známého prostředí. Rozhodně do Řecka nepoletím, abych jenom dokončil. Šetřit se nebudu, závod rozběhnu na hraně a uvidím, co se stane. Třeba vylepším svoje předloňské maximum. (pozn.red.: 14. místo celkově a čas 26:48:47)”