Už jsi v Keni jako doma. Liší se tvůj letošní pobyt od těch minulých?

“V Keni jsem již potřetí, ale podruhé v Itenu. Tím, že už tady člověk byl, probíhá celá aklimatizace rychleji, ale jinak mi nepřijde, že bych měla jiný nebo dokonce přísnější plán. Jen je postavený trošku jinak, více do rychlosti.”

Jak ti jde příprava na maraton? Odběháš vše podle plánu?

“Před rokem jsem udělala velké rozhodnutí být profesionálkou, takže běh mě určitě baví, proto jsem tady. Zatím by nebyl trénink, který bych neodběhla. Všechny byly dle plánu, ale stále jich mám ještě dost, a to zásadních, před sebou, které by mě měly ujistit natolik, abych stála na startovní čáře s plným sebevědomím a odhodláním, že si běžím pro limit. Jsme v procesu, který plníme trénink po tréninku, závod je ještě daleko.” (pozn.red.: rozhovor vznikal v době laviny rušení světových maratonů a musel být průběžně aktualizován)

S kým v Keni nejčastěji trénuješ?

“Spousta lidí si myslí, že trénuji v nějaké grupě Keňanů, a ty možnosti tady rozhodně jsou, ale pravda je taková, že převážně trénuji sama. Odpolední klusy nebo když se sejdeme s tréninkem s kluky z Čech, jdeme spolu. Loni jsem běhala s Keňany a tu a tam i letos, ale jen klusy. Mám svůj plán a nechci se úplně odrovnat se skupinou, abych následující den nebyla schopna odběhat kvalitní trénink. Ten občas běhám s Keňanem, kterého znám už z loňska. Asi je dobrý nějaký kompromis.”

V současné době je v Keni i naše mužská jednička Jiří Homoláč. Potkáváte se při běhání nebo dokonce dáte nějaký společný běh? Bydlíte na stejném místě?

“Ano bydlíme kousíček od sebe, vídáme se, ale neběháme spolu. Na to máme až příliš odlišná tempa. Víceméně všichni Češi, co jsme tady, bydlíme pospolu, ale každý máme svůj plán. Občas se sejdeme, jedeme spolu na dráhu či na tempový běh, ale cíleně ne. Já chodím individuálně, teď ale přijel trenér se dvěma svěřenci, takže na stěžejní tréninky s sebou vždy někoho mít budu.”

Jak se držíš zdravotně? Zvládá tvé tělo tréninkové dávky bez zranění?

“Na vyšší tréninkové dávky jsem si navykla už v Čechách, tady se jen muselo trošku zvolnit v prvním týdnu po příjezdu, ale jinak nedošlo k nějakému rapidnímu nárůstu. Naopak, když opadly každodenní povinnosti a starosti, regenerace byla a je snažší. Dvakrát týdně chodím na masáž, v ostatních dnech využívám Compex, regenerační podkolenky či legíny. Určitě tomu prospívá i spánek a výživové doplňky. Netvrdím, že do sebe láduju vše, co vidím na trhu, ale to základní či mnou ověřené využívám.”

Jak sis zvykala na keňské jídlo? Netrápí tě pro Keňu tak známé žaludeční potíže?

“Já nemám problém si zvyknout téměř na cokoliv, na místní stravu obzvlášť, chutná mi. Jím tady jejich typická jídla, která zpočátku můžou trochu nadýmat, ale po týdnu je to naprosto v pořádku. Navíc zde mají spoustu čerstvého ovoce. Vyhýbám se, respektive mě ani nelákají nějaká pouliční jídla typu hranolků, párků a smažených plněných taštiček, takže zatím jsem bez problémů. Smůlu však můžete mít i po návštěvě restaurace. Tři kluci si třeba dali omeletu, dva byli v pohodě a třetí měl smůlu a nějaké dva dny byl out. Ne vždy to ovlivníte.”

U nás v Česku byly zrušeny všechny velké sportovní akce, to samé se stalo Rotterdamu, kde jsi chtěla běžet o limit na olympiádu. Co budeš dělat dál?

“Bylo to jen potvrzení očekávaného, situace je pro všechny stejná, to se nedá nic dělat. Zkrátka budu trénovat dál a čas vše ukáže. Nemá cenu dělat plán B, když je zatím vše nejisté. Stále je na čem pracovat. Možná že ještě před odletem domů budeme vědět víc, ale teď prostě makáme dal.”

Kdy se vracíš zpátky do Čech? Na co se nejvíc těšíš?

“Z Keni jsem měla odlétat druhého dubna rovnou do Rotterdamu, s návratem do Prahy jsem počítala 6. dubna. V Praze se těším určitě na zbytek rodiny, přátele, zkrátka kontakt s lidmi. A určitě i na čistotu, vanu, nějaké wellness…”