Tréninky před závodem vypadaly skvěle, časy byly perfektní – takové jsem nikdy neběhala, takže jsem se cítila celkem v kondici. Tréninky mi dávaly naději, že by výsledek nemusel být špatný.

Nikdo dopředu nevěděl, kdy bude start závodu, o kolik bude posunutý.

Měla jsem v plánu začít opatrně, to se mi povedlo. Na osmém kilometru začaly holky tempo stupňovat a řešila jsem, jestli běžet s nimi, nebo si ještě chvíli držet pomalejší tempo. Měla jsem z toho respekt, tak jsem si říkala, že je ještě moc brzo. Možná bych to vydržela běžet v balíku a doběhla lépe, těžko říci. Mohlo mne to taky otočit a já nemusela vůbec doběhnout.

Dost dlouho jsem pak běžela sama. První půlka se mi běžela poměrně slušně, až pak to začalo trošku tuhnout a ke konci mne začaly chytat křeče, přestože jsem vůbec nic nepodcenila a dala do toho všechno. Marně přemýšlím, kde by mohla být nějaká chyba. Prostě jsem do toho dala maximum a moje tělo v těchto podmínkách vyprodukovalo takovýto čas.

V závodě byla spousta holek s lepšími osobáky a skončily za mnou, naopak ty s horšími osobáky doběhly přede mnou. Byly to tak specifické podmínky, že to beru jako další zkušenost. Jsem opravdu strašně ráda, že jsem doběhla a že jsem první mezi Češkami, i když to může znít blbě, protože Eva nedokončila. Čehož je mi pochopitelně moc líto! Zdravotní problémy rozhodně nikomu nepřeju.

Trasa byla docela dobrá, ani to ve finále nebylo tolik zvlněné. Ono to převýšení vypadá na grafu vždy hůře, ale bylo rozloženo do dosti kilometrů, takže to nebylo žádné výrazné stoupání nebo klesání. Místy tedy byly hodně široké a otevřené silnice s dlouhými rovinami a rozpáleným asfaltem, ale byly tam i velmi pěkné úseky. Byli i diváci, docela dost. Byli fakt hodně ukáznění, hodně tleskali. Nekřičeli, nepískali. Byla jsem hrozně ráda, že tam jsou, bylo to fakt super.

Skvěle fungovaly občerstvovačky, včetně osobního občerstvení. Byly i vody a led. To fakt fungovalo skvěle. Hrozně moc děkuji i týmu, který to zvládl. Jen jednou se mi podařilo ztratit láhev s gelem, jak jsem splašeně vyběhla, ale naštěstí s sebou nosím dva gely pro jistotu právě pro tyto případy. Pak jsem si nechala dávat suché ručníky a polévat se ledovou vodou, která tedy byla hodně ledová (smích). Na rozpálené tělo to byl hodně velký extrém, ale byla jsem za to šťastná. Škoda jen těch křečí ve druhé půlce. Už to nešlo moc zrychlit, stlačit to na rychlejší tempo, už to bylo takové kvůli křečím kontrolované.

Byly tam i takové radosti, že na posledních 800 m jsem se ždímala a viděla jsem před sebou holčinu, kterou vídávám na soustředění v Itenu i teď v Itálii, to mi vlilo novou krev do žil, protáhla jsem krok a vzala jsem ji. Někdo se možná bude smát, že to je jedno místo, tak nač ten finiš, ale je to olympiáda a každé umístění dopředu je dobré.

Marcelu vyzpovídala Zuzana Kotěšovcová