Povznést se nad mlhu
Pokud jste ve středu 27.prosince za tmavého mrazivého mlhavého večera spatřili běžce ve žluté bundě, jak běží okolo pátého nástupiště brněnského nádraží, pak vězte, že jsem to byl já. Jako obvykle jsem si z odnesení dopisů do schránky na hlavní poště kvůli jejich časnějšímu doručení učinil záminku k malému proběhnutí.
Mlha byla vskutku hustá, namrzalo to na asfalt, ale běžet se s jistou dávkou opatrnosti dalo. Také bylo potřeba více myslet na vdechování vzduchu nosem, aby se pokud možno odfiltrovaly kapičky vody obsahující smog, který by jinak zbytečně dráždil průdušky.
Od hlavní pošty jsem běžel už s volnýma oběma rukama, přes Dornych, Plotní a hurá na oblíbenou cyklostezku. Celá ta trasa byla zahalena takovou tajemnou mlhou, jen světla města mlhu prosycovala paprsky a dodávala jí rozličné odstíny barev. Po chvíli se již ocitám na Kšírově ulici v Komárově a vstup na cyklostezku pro mě znamená zároveň vstup do úplné temnoty v husté mlze. Rozsvěcuji si čelovku, ale držím ji v ruce co nejníže, aby její paprsky dorazily až na cestu. Na cestě se udržuji v mírném tempu podle lemování a podle černých siluet stromů, které se přede mnou objevují až docela zblízka.
Při běhu mlhou mě jen tak napadá, že celá scéna tohoto světa je taková temná a zamlžená. Když jsem dnes ve své pracovně vytřiďoval staré noviny, různé titulky mi připomínaly třeba to, jaké divadélko poskytují už více než půl roku svým občanům naši politici. Ale český divák je vděčný divák a má rád nekonečné seriály se stále novými nečekanými zápletkami. A hodnotí je slovy, že je to dobré, no není to až tak dobré, tak jak se to naučil znalý základů marxistické dialektiky, jednoty protikladů.
Na chvíli se mi před očima objevují světla ulice Sokolovy přetínající cyklostezku a opět se nořím do tmy. Běžím lehce, jako bych létal. Najednou zjišťuji, že ta tma není až tak tmavá. Ano, trochu jsem pozvedl hlavu a co nevidím: na obloze mlhu proráží světlo dorůstajícího měsíce. A tu mě napadlo: to přece není s tou mlhou tak hrozné, stačí jen trochu pozvednout hlavu a povznést se nad přízemnost mlhy, a pak zjistíte, že tam nad tou mlhou je docela jasná čistá obloha. A svítí tam měsíc. Ve tvaru D. Co mi ten měsíc vlastně chce říct? Při troše fantazie mohu ono písmeno vidět také jako P, a to přece znamená to, co jsem udělal: Pozvedl hlavu, Povznesl se. Také by mohl znamenat Pravdu, kterou člověk získá, když se povznese nad přízemní mlhu a tmu, která bývá v symbolické řeči spojována více s nepravdou a klamem.
Cyklostezka podbíhá dálnici a blíží se k obchodnímu komplexu Ikea, a tam je světla habaděj, takže na chvíli zhasínám čelovku, přebíhám přes lávku na druhý břeh řeky a po chvíli se zase ocitám ve tmě. Zde je ovšem barva mlhy poněkud světlejší, protože je prozářená vzdálenými zdroji světla Ikei a Olympie. Občas je dokonce možné ty zdroje světla přes mlhu i vidět.
Stále ale přemýšlím o tom měsíci, který se ukázal silnější než mlha. Jeho tvar, písmeno D, mi připomíná, jak je potřebné rozlévat kolem sebe Dobro a Dávat, zrovna tak jako ten měsíc rozlévá světlo. A vůbec mi nevadí, že mi měsíc dává jen polovinu světla, než kdyby byl v úplňku. Kdybychom intenzitu světelného signálu vyjádřili v decibelech, dává nám půlměsíc jen o tři decibely méně, než měsíc celý, což je docela nepodstatný rozdíl. A tak si říkám, jak by to bylo dobré, kdybychom odráželi jako ten měsíc alespoň tu polovinu světla, co na nás dopadá. Aspoň polovinu toho, co dostávám, zase dávat.
V zátočině poblíž Přízřenic svou čelovkou probudím ptáky, kteří zde přespávají na nepříliš vysokých stromech, takže cosi na mě naštvaně zaskřehotají, něco v tom smyslu, jako že proč si pro své běhání nevyberu lepší dobu, než kdy každý slušně vychovaný pták spí. Neztrácím čas vysvětlováním, že nejsem pták. A běžím dál a očekávám, kdy se objeví mostek a splav. Splav je docela dobře slyšet, ale vidět není, ale podle zvuku to na velkou vodu zrovna nevypadá. Pozoruji, že tady všude v blízkosti řeky není nic zmrzlého, mráz zde asi velký nebude, sotva –1°C.
Po chvíli přibíhám na most přes řeku, přeběhnu na jeho druhý konec a v dáli vidím mlhu prozařující jas obchodního centra Olympie. Pohlédnu-li nalevo, měl bych vidět, jak vypadá soutok řek. Pochopitelně nevidím vůbec nic. A tak se obracím a běžím zpátky. A vše probíhá podle obvyklého pořádku: za chvíli mě za plotem vítá pes, ptáci v zátočině už nenadávají a já směřuji k Ikei. Za Ikeou následuje úsek úplné tmy zakončený ulicí Sokolova.
Domů mi zbývá posledních asi pět kilometrů po silnicích a chodnících sídlištěm. Jak se vzdaluji od řeky a mírně stoupám, cítím, jak opět sílí mráz a vidět jsou opět i ojíněné stromy. Teplota okolo –5°C. V Heršpicích přebíhám vlakový přejezd přes most, protože jsou spuštěny závory. Potěšení mi jako obvykle působí to, že aspoň občas mohu těm neekologickým obludám, čekajícím a těžce odfukujícím u závor, ukázat své paty, a to lehoučkým vyběhnutím schodů na most.
Nyní mě čeká především stoupání až k téměř nejvyššímu bodu Bohunic. Ale při mém mírném tempu mi stoupání nedělá vážný problém a pohružuji se do svých myšlenek. Opakuji si své poznatky o mlze, tmě a měsíci. Mohlo by to být podnětné i pro vás: když také někdy poběžíte tmou a hustou mlhou, stačí se nad tu přízemní mlhu povznést a uvidíte měsíc na jasné obloze.