Když běží tragédka

Závody běžím vždy tak, abych se netrápila, tak, abych prostě byla v pohodě. Tuhle v neděli v Davli si však spousta lidí při pohledu na mě určitě řekla: „Tak takhle běží tragédka.“ 

Byla to opravdu síla. Běžela jsem rychleji než jindy, takže už po pár stech metrech mě napadlo, že kdyby nešlo o závod, tak se zastavím a vrátím domů. Ale byl to závod a vlastně mi ani nebylo tak zle. Trochu jsem se uklidnila a pokračovala v jízdě. 

Kopeček celkem šel. Snažila jsem se držet si tempo, přesto jsem se brzy dostala do vysoké frekvence. Moje obrátky byly zřejmě slyšet po celé trati, ale to jsem vážně nehodlala řešit, a tvrdohlavě jsem se drala nahoru. Čekal tam Tom a když jsem k němu konečně dorazila, nezmohla jsem se ani na úsměv.

Následovala rovinka a na ní závod s chlapíkem. Vzdala jsem to – utekl mi. A zas kopec, tentokrát dost táhlý. Hlas mi sílí, mění se v nářek, mám problém se nadechnout, ale cítím, že vydržím. Okolo na zahrádkách se lidé sbíhají u plotu, aby se podívali, kdo tu tak heká. 

Kupodivu mě ani nenapadne se zastavit, přestože nohy mám naprosto zesláblé. Nevzdávám to. Snažím se jít víc na špičky, pak zas od paty. Zkouším měnit krok, zklidnit se, ale nejde mi to. Zkouším rychle jít, je to ale neefektivní, a tak se zase rozbíhám. 

A pak to přišlo. Naprostá novinka: nemůžu se nadechnout, mám krk plný hlenů a křeč v žaludku. Vidím obličeje lidí z těch zahrádek, vidím sloup a napadá mě, že u něj zůstanu a že si mě tu pak seberou. Opírám se o sloup a představuji si, jak posílám trenérovi SMS: „Nedoběhla jsem. Tentokrát jsem to nedoběhla.“ 

Můj prázdný žaludek se chce otočit na ruby – zkusí to dvakrát nebo třikrát. Mám čas se uklidnit. Během chvilky mě předběhlo asi 15 lidí. Říkám si: „Tak takhle běží tragédka.“ Popojdu o kousek dál, uklidním se, ale stále jsem slyšet široko daleko. Dobíhají mě další lidé. Už je mi líp. 

Jedna žena mě bere kolem ramen a ptá se, zda nepotřebuju pomoc. Říkám jí už s úsměvem: „Běž, to je dobrý, já to dojdu,“ a znova se rozbíhám směrem k cíli. Nejdřív opatrně, pak chytám svoje normální tempo. Na rovince mám dokonce tendenci předbíhat. Nezvládnu to, ale ten pokus mě potěšil. 

Znova kopeček, a tak raději zpomalím, když vtom někdo volá, ať jdu do finiše: „Je to už jen 50 metrů!“ Rozběhnu se a celkem v pohodě probíhám cílem. Vláďa už tam na mě čeká. Směje se a vítá mě slovy: „Pochval se, Dagmarko, běžela jsi skvěle! Pochval se!“ Odpovídám, že jsem si dost ubližovala. On se usmívá a trvá na svém: „Běžela jsi skvěle! Pochval se!“ 

Musím se usmát. Zjištuji čas: 23:50 a hned mi dochází, že je to méně než 6 min/km. Mám obrovskou radost, stálo to za to! Sbíhám volným pádem, užívám si to. Vidím, jak se na mě smějí lidi, běžci i zahrádkáři. Jsou asi rádi, že ta tragédka to zvládla. Mávají mi, jako by mi blahopřáli. Děkuju jim. 

Doběhnu chlapy – běžce, sdělují mi, jak jim pomohlo moje hekání. Usmívám se. V pohodě si slušným tempem doběhnu až do startu a mám chuť si jít zaplavat do řeky. Nejdu. Stačí, že mě při převlíkání ofoukne vítr. Je mi dobře. Mám radost. Nic mě nebolí, dokonce ani potom, co se vyspím a jdu ráno na pátou do práce. 

Dagmarka – tragédka z Pošumaví