Kamilo, jaká je vaše běžecká minulost?

Rodiče se věnují orientačnímu běhu už řadu let, takže i já jsem odmala běhala orienťák. Na fáborkové trati jsem začínala, když mi bylo šest. Běhala jsem ale jen pro zábavu. Od šestnácti do osmnácti jsem běhala půlku na dráze a z atletických základů z té doby asi těžím až dodnes.

Zvládla jste toho tedy víc, že?

Vyzkoušela jsem i triatlon, ale orientační běh nakonec vždycky vyhrál. Na něm mne bavilo cestování, dobrá parta a hlavně to, že závody probíhají v krásné přírodě, ne na asfaltu mezi poli. Přitom jsem se nikdy moc nehonila za výsledky a v mapování jsem také měla určité rezervy. Až po narození prvního dítěte jsem se srovnala a s tím přišla i vyšší úroveň běžecky i mapově.

Jaké závody tedy v současné době vyhledáváte?

Za poslední tři roky, kdy jsem s mateřskými přestávkami závodila trochu více, jsem se věnovala hlavně orienťáku, krosům a běhům do vrchu. Přitom krosy beru jako přípravu na orienťák a všechno ostatní beru jako příležitostné závodění.

Jaké máte ráda krosy?

Krosové závody mám ráda takové, při kterých se běží hodně v terénu, pokud možno nahoru dolů a se změnami směrů. Například podzimní lesní běh v Herálci na Vysočině, to byl chvílemi orienťák bez mapy. Že mi těžší profily sednou, bylo asi vidět i na loňském mistrovství republiky v krosu v Temelíně, kde jsem byla pro ostatní závodnice ještě absolutní neznámá (Kamila získala stříbro, pozn. red.). Z orienťáku preferuji závody na klasické trati, které trvají něco přes hodinu pro vítězku. Ale mistryní republiky jsem se paradoxně stala na ryze městském sprintu ve Zlíně.

Na letošní Velké kunratické jste obsadila dvě třetí místa. Jak se vám běželo?

Vzhledem k minimu tréninku jsem spokojená. Počasí i stav trati byly podle mě ideální. Možná jsem šla druhý závod až moc opatrně a zbytečně jsem se šetřila v kopcích. Ale to jsou takové ty spekulace po závodě, co by kdyby.

Loni jste na Kunratické při své premiéře ovládla kategorii Ženy Hrádek. Trénovala jste tehdy nějak speciálně nebo vám tento závod prostě sedí?

Když běžíte závod v orienťáku, je úplně normální, že brodíte potok a bažiny, vybíháte prudké kopce a sbíháte v terénu. Profil Velké kunratické tak pro mě není ničím neobvyklým. Kdejaký závod v orienťáku je mnohem, mnohem drsnější a podobný terén netrvá pár minut, ale třeba hodinu i déle. Nijak speciálně jsem loni netrénovala, byl to pro mě závod jako každý jiný.

Pak jste se ze závodů stáhla, porodila a už zase závodíte a vyhráváte. Jak rychle jste se dostala po porodu do formy? Máte na to nějaký recept?

Teď, čtyři měsíce po porodu, se nedá o žádné formě ani tréninku mluvit, běhám jen tak pro radost, i když se přitom úplně neflákám. A hodinka či dvě běhu týdně je pro mě vysvobození z denního kolotoče. Chtěla bych naplno závodit až na jaře, pokud to zdraví a čas dovolí. A recept? Mám nejspíš dar od boha a zděděný talent po rodičích. Pak se také zúročuje běhání z mládí, kdy jsem občas dělala šílené věci jako 24hodinové závody či dvoudenní horský orientační běh. Jinak si to neumím vysvětlit.

Jak trénujete? Máte trenéra, který by vám psal plán?

Trenéra ani plán nemám. Systematický plán jsem vlastně neměla nikdy, ani když jsem běhala trochu více. V současné době jsem tři a půl měsíce po porodu, takže nemůžu mluvit prakticky o žádném tréninku. Jednou týdně jdu na hodinku běhat do Šárky a pak o víkendu na závod. Do toho v týdnu vložím nějaký pražský kros. K tomu trošku regenerace, pokud mi to tři malí neposedové dovolí.

A jak jsou staré vaše dětičky? Už také běhají?

Nejstarší Aličce jsou 4 roky, Marečkovi 2,5 roku a Magdalence necelé 4 měsíce. Občas běží orienťácký dětský závod. Baví je to, ale musí to být krátké s mnoha kontrolami, aby byla na trati zábava. A když je na krosu nějaký dětský běh a chce se jim běžet, tak běží. Ale třeba dneska Alička neběžela, nechtělo se jí. Nenutím je, protože to je to nejhorší, co bych mohla udělat. Ony na to sami přijdou. My jsme liberální – i kdyby měly koupené číslo a něco se jim vrtlo v hlavě, tak bychom je nenutili.

Co děláte v osobním životě, když zrovna neběháte nebo nejste na mateřské?

Ráda cestuji. Občas teď vzpomínám, jaké jsme podnikali výlety do hor a zdolávali jeden vrchol za druhým. Nebo když jsem odcestovala na měsíc do Austrálie, kde se běželo MS v rogainingu (orientační závod na 24 hodin), v buši s jedovatými hady a škorpiony nebo když jsme v dobrodružné sestavě projížděli takřka komplet národní parky ve Spojených státech. K tomu je orienťák výborný i pro rodinu – loni jsme děti vzali do Itálie, kde se běhal orienťák v 1 800 metrech nad mořem. A obě děti jsme dotáhli na třítisícovku. To je takový vrchol roku, na který se doma po zbytek roku ohromně těšíme.