Karel přitom vládne veteránským statistikám nejen na Kunratické, ale překonává i účastnické sbírky Běchovic či jiných tradičních závodů. Titul krále veteránů mu tak patří zcela právem.

„K běhání mě přivedl můj o tři roky starší bratr Adolf v 15 letech. Ze začátku to byly hlavně přespolní běhy. Později i silniční běhy (např. 15 km Praha – Roztoky – Praha, Nučický trojúhelník, Běchovice asi třikrát apod.). První závody na dráze jsem absolvoval v Klecanech, kde se mi podařilo předběhnout Standu Jungwirtha, pozdějšího světového rekordmana na 1 000 m, 1 500 m a ve štafetě 4× 800m, který byl také z Roztok u Prahy. Spolu s bratrem jsme všichni závodili za Slavoj Suchdol. Vzpomínám, jak bratr vyhrál bos tři kilometry ve Staré Boleslavi.“

O bratřích Šerpánových je zmínka i v knize Jana Jirky „Sto let královny“, vydané v roce 1997, v kapitole Ing. Stanislav Jungwirth, a to právě v souvislosti s jejich soupeřením s tímto budoucím světovým šampiónem, jemuž byli zpočátku důstojnými soupeři. „V tvrdých soubojích s mnoha soupeři, zejména s bratry Šerpánovými, získával (Stanislav) první běžecké ostruhy,“ zmiňují autoři nedávného oslavence.

Také trenérská legenda Dr. Ladislav Fišer (1910–1984), se kterým jsme se potkávali v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let na Slavii Praha v Edenu, vzpomínal při mnoha setkáních na své nejtalentovanější svěřence, mezi nimi na Karla Šerpána.

Velkou kunratickou začal běhat v roce 1950, kdy byl časem 13:41,4 jedenáctý. Na tuto dobu rád vzpomíná: "Z Kačerova jsme chodili s bratrem a Standou Jungwirthem do Krče pěšky, závodníci se převlékali ve škole, výsledky se vyhlašovayi z okna. Po závodech se hrál fotbálek a končilo se v hostinci. V průběhu let jsem vynechal pouze dva ročníky, když jsem byl na vojně (1952 a 1953).“

Karel doběhl v hlavním závodě dvakrát druhý (1955 a 1961) a dvakrát třetí (1956 a 1958). Osobní rekord má 12:38,0 min. (pouhých 24,4 s za tehdejším traťovým rekordem) a byl by s ním letos na devátém místě v hlavní kategorii. Celkem šestkrát běžel pod 13 min. V kategorii veteránů vyhrál desetkrát v řadě za sebou od zavedení této kategorie v roce 1972 až do roku 1981 a potom byl ještě jednou druhý (1983) a třikrát třetí (1982, 1984 a 1985). Jediný, kdo mu může konkurovat v této bilanci, je Miloš Smrčka – desetinásobný vítěz v letech 2002–2011, celkově 13×).

V současnosti se Karlovy výkony stále pohybují na velmi slušné veteránské úrovni kolem 25–27 minut. Letos nechal v Krči za sebou 53 veteránů, a to někteří z nich jsou i o více než 32 let mladší. Rozesměje jeho zmínka o tom, jak jeho vnučka na Kunratickou zanevřela: „Šla v mých stopách, ale jednou zde ztratila botu a od té doby se na Kunratické neukázala.“

Současné přední běžce bude asi zajímat trénink a podmínky, které tehdy běžci měli: „Na dráze jsem běžel 800 m za 1:58,0, 1 000 m za 2:38,0, 1 500 m za 4:02,4 a 5 km kolem 16 min. S Dr. Fišerem jsme trénovali intervalově, důraz byl kladen na letmé 200m úseky. Trenér soptil, když jsme nedodržovali dané časy a občas běhali rychleji, jak jsme mezi sebou závodili. (úsměv) Běhal jsem vždy až po práci, jako vyučený instalatér – topenář jsem pracoval ve Sběrných surovinách a nikdy neměl žádné úlevy.“

„V 50. letech jsem běhal za Sokol Suchdol a za Spartak Stará Boleslav, kde jsem se zúčastnil utkání s Francouzi, kteří nás, české závodníky na oplátku pozvali do Francie, kam nás však nepustili, neboť jsme prý neměli dostatečnou výkonnost. Ve skutečnosti šlo o jiné věci, nesměli jsme vidět, jak to opravdu v kapitalistické cizině vypadá. Běhal jsem také na běžkách, dokonce za okres, tzv. Sokolský závod v Harrachově na třicet kilometrů.“

Vzpomíná také na Emila Zátopka, jak ho roku 1951 viděl v Houštce běžet světový rekord v hodinovce. Na stejném ovále také sám závodil na kratších tratích. Letos jej potěšil skvělý maratonec minulosti Václav Chudomel, když za ním letos přišel na Velkou kunratickou a poblahopřál mu k výkonu.

V současnosti si chodí dvakrát týdně zacvičit do tělocvičny, několikrát týdně si zaběhne 2 km v Anglickém parku (místní název pro nádherné prostředí mezi Roztokama a Suchdolem), pořád je v pohybu, jezdí na kole, plave, stará se o hospodářství, pečuje o nemocnou manželku.

Jaké jsou plány do budoucna? Chtějí po něm, aby počet účastí dovedl do 65. „Když zdraví dá,“ usmívá se skromně. A to zatím slouží dobře, musíme hned zaklepat.

Když jsme vyšli před hospůdku a v dáli na konečné zastávce Levý Hradec spatřili světla autobusu, vyzval mne Karel k běhu. A tak jsme se společně dali do klusu a já si připadal trochu jako Ota Pavel z povídky „Jak to tenkrát běžel Zátopek“, když spolu s Emilem běželi do Troje na stavbu rodinného domku.