Redakce mi dala ke komentáři texty do nového Běhej na téma běhu veteránů. Zaujal mne jeden z mezititulků: PROTI PŘÍRODĚ. Nesouhlasím s tímto termínem, byť je patrně myšlen jako nadsázka. Každý, kdo se snaží dělat něco proti, tak bojuje. A pokud někdo bojuje proti přírodě, je velmi naivní, když si myslí, že je větší než „ona příroda“ a že by mohl vyhrát.
Odkaz na článek

Ten článek je výborný. Bylo by krásné, kdyby se všichni senioři, kteří to ještě nevzdali, dostali k takto uvažujícím zdravotníkům. Jak častá je reakce lékařů „no co byste chtěl(a) ve vašem věku“ i v případě problémů, které jsou docela snadno řešitelné. Cítím, že pokud s něčím musím bojovat, tak je to spíš tlak společnosti, že pro ženu v mém věku už je tak nějak nepatřičné třeba běhat půlmaratony nebo chodit s batohem po horách. Doufám, že se to postupně změní a až se dožiju důchodového věku, bude tu spousta spokojených sportujících seniorů, takových, jaké jsme potkávaly letos třeba na Mohanské cyklostezce. Nehonili mládí, nebyli narvaní v elastických oblečcích, na horských kolech v lautr rovině. Ale bylo vidět, že si dokáží vychutnat i jízdu na kole, i dobré jídlo a vínko, či pivo. Prostě radost a vzor do budoucna.

Je to sice sofistikovaně napsáno, nicméně žijeme v době, kdy zaměstnavatelé i lidi kolem padesáti let věku ždímou jako hadry a nic jiného než výkony v práci je nezajímá. Pak můžete zažít období, že přestože jste celý život sportovali najednou v padesáti nemáte na trénink a závodění energii. Mozek chce, ale tělo vyplivané prací přes čas vás do zátěže najednou nepustí. Po dlouhodobém přetěžování v práci zjistíte, že zaměstnání, které vás dřív bavilo najednou nenávidíte a těšíte se už jen na dovolenou a na to jak si zasportujete. Vrátit se ke sportování za těchto okolností je opravdu boj.Povolit v něm ale nesmíte, protože jinak máte za chvíli na krku civilizační choroby.

>> Tomáš Miřejovský, 12. 10. 2011 20:32:23

Zase boj! Není lépe to sportování brát jako odměnu? Nejsem ždímaná zaměstnavatelem, ale jako OSVČ sama sebou a tlakem nerovné konkurence. Vůbec to neznamená, že jsem méně vyšťavená, ale jdu-li běhat, často třeba v 9 večer, beru to jako příjemné zakončení dne, nikoli jako další fázi denního zápasu. Možná to my ženské máme nastavené jinak.

Ano, Mary, tak nějak jsem to myslela. Většina z nás je více či méně propírána realitou života… a běhání (a jiné koníčky) jsou přínosem, když se dělají s láskou a radostí. Díky za příspěvek.

Každý ví, že sport sám o sobě problémy v zaměstnání nevyřeší, to je věc z jiného soudku. Může být ale dobrým přítelem v překlenovacím období krizí – pro uvolnění napětí a pro trénink zmíněných kardiovaskulárních parametrů (abychom to v práci vydrželi, než to vyřešíme  )

Proč pořád s něčím chcete bojovat? Pohodu a radost z toho, že vyjedu ješte tenhle kopec nebo že v limitu dokončím maraton! A co mám na sobě? Do toho nikomu nic není!!! Když někdo rád nosí burku, já zase kraťasy! A když kouknu na některé mladé „hamburgrové Američanky“ tak snad estetické cítění tolik neurážím. Výkony už budou horší a horší, ale o tom to přeci není!