Moje babička měla zvláštní dar. Kromě toho, že byla chytrá, pracovitá a skromná, uměla s neobyčejnou lehkostí přetavit staré pravdy do živoucí podoby. 

„Kdo hledá – najde“, řekla babička poté, co jsem u ní o prázdninách jako malá ztratila jednu ze svých prvních náušnic. Hledali jsme ji každou volnou chvíli celý den. Večer už jsme ztráceli naději. Po večeři se ale babička beze slova zvedla a šla klidným krokem k popelnici. Celou ji postupně přesypala do menších krabic a z nich pak vyhazovala jeden kousek odpadků po druhém zpátky. Myslím, že už se stmívalo. Babička ji našla. 

Od té doby se mi mnohokrát v různých situacích „kdo hledá“ vybavilo. Vždycky mě s úsměvem napadlo: „Babi, mělas pravdu.“ 

Když jsme se s babičkou vídaly letos v létě, říkala mi: 

„Tak jak se máš, holčičko? Já mám o tebe starost.“ 

Babička by samozřejmě radši viděla, že mám dostudováno, jistou práci od-do a pomýšlím na založení rodiny. Místo toho věděla, že pracuju na volné noze, až po třicítce dělám školu, s přítelem jsem sice zasnoubená, ale už sedm let, hraju trochu divný sport jménem lakros, a občas běhám maraton, na což babička říkala: 

„Já nevím Veru, to se mi zdá pro holky moc dlouhý.“ 

Při těch slovech natahovala ze své skromné výšky upracovanou ruku do mého metru osmdesát, aby mě pohladila po krátkých vlasech, které se jí tak krátké vůbec nelíbily. Když pak viděla jednu fotku z maratonu, řekla: 

„No, ale je vidět, jak jsi tady šťastná.“

O něco méně šťastné bylo pro mě celé léto. Ke splnění olympijského limitu mi chyběly čtyři minuty, o jejichž stažení jsem se chtěla pokusit v září na Berlínském maratonu. Kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům se ale tahle možnost spolu s vidinou postavit se na start jakéhokoli maratonu ještě v roce 2007 postupně rozplývaly. 

Kvůli bolesti v koleni jsem neuběhla další tři měsíce po maratonu víc než čtyři kilometry v kuse. Zařadila jsem tedy brusle, spinning, plavání a běh ve vodě. Když už všechno vypadalo, že je na dobré cestě, při prvním rychlejším tréninku se bolest vrátila. 

V tu chvíli mě to zlomilo. Na několik týdnů jsem vysadila úplně. Byla polovina srpna. Zpátky to vidím trochu jako v oparu. Dostavily se abstinenční příznaky z „neběhání“ a to mě trochu vyděsilo. Věděla jsem, že běh miluju, ale musím být přeci připravená na situaci, kdy běhat z jakýchkoli důvodů nejde. 

Chvíli to trvalo, ale myslím, že se mi nakonec podařilo na všechno se podívat trochu s nadhledem a prostě brát věci tak, jak jsou: Běhat chci, ale teď to nejde. Tak se z toho nezblázním. Na druhou stranu to ale také nevzdám. Budu hledat cestu, jak dál. Vzpomněla jsem si na babičku. Musela jsem se usmát. A myslím, že právě ten úsměv ve chvíli, kdy člověku není do smíchu, pomohl. 

V září už byl běh v menším objemu možný. Objevily se sice další zdravotní potíže, ale už jsem věděla, že mám trpělivost čekat, poslouchat své tělo, přemýšlet, jak dál, a zároveň bez problémů fungovat i v běžném neběžeckém životě. Bylo jasné, že budu muset udělat pár změn. 

Minulý rok jsem si udělala pro běh hodně času, ale už jsem nedokázala najít žádný pro kompenzaci a regeneraci. To znamená udělat si času ještě víc. To se líp řekne než provede. Ale nějak to zkusím. Z dosavadních tří živností se soustředím na jednu a výdělečnou činnost dočasně smrsknu na menší než malé množství. Ve škole mi chybí poslední závěrečná zkouška. V lakrosu jsem se po patnácti letech vzdala pozice hráčky a nechala si jen roli „bafuňářky“ a trenérky. 

V říjnu, ač s mizivými zbytky maratonské formy, jsem s upraveným „rozvrhem“ v diáři a snad s lépe obrněnou trpělivostí a připraveností na to, že to nemusí jít, nakonec získala také odvahu požádat o spolupráci člověka, který mi je svým přístupem k tréninku velmi blízký. Aniž bych tušila, jak to všechno dopadne, na začátku listopadu jsme začali s Vladimírem Korbelem spolupracovat na tréninku od A do Z. Takže hledám dál. 

Hlavním cílem je najít náušnici, tedy splnit olympijský limit. Mám ale pocit, že za tím hledáním je o něco víc. Věřím, že na cestě k cíli, který si vytkneme, nacházíme často hodnoty, o kterých jenom zdánlivě tušíme, že by tam mohly být. Snad tedy chodíme za svými cíli proto, že k nim vedou cesty, na kterých lze najít to, co usilovně hledáme, ale co neumíme na rozdíl od vytyčeného cíle přesně pojmenovat. 

Hledám tedy nejen cíl, ale také cestu se vším, co na ní je nebo může být. Jestli nakonec budu úspěšná tak jako tenkrát večer moje babička a najdu dokonce i tu náušnici, nevím. Věřím ale, že to hledání má smysl, ať už to dopadne jakkoli. Každopádně: „Babi, děkuju.“ 

Veronika Brychcínová