„Vstupní hodnoty“ nebyly nejlepší. Za poslední dva měsíce jen jeden běh delší než dvacet kilometrů a maratonské zkušenosti více než deset let staré (2:35:30). Na závod navíc vyrážím týden po nepovedeném polovičním ironmanovi, kterým jsem se vyloženě protrápil. Přesto se na závod, byť s mírnými obavami, těším. Variantu neběžet definitivně zaháním někdy ve středu večer a začínám sledovat maily od pořadatelů.

Tisíc metrů převýšení ani převaha asfaltu mě nepřekvapí. Přesto je myslím pěkné, když pořadatelé běžce upozorní na vhodnost silničních bot na závod. Já volím boty s nejvyšší možnou podrážkou, kterou nalézám v botníku. K tomu kompresní návleky, které jinak moc nemusím. Také ponožky vybírám s mírným polstrováním, přestože běžně používám co nejtenčí. Ukáže se to jako dobrá volba. Škoda jen že u tílka jsem nebyl stejně obezřetný a nevzal raději krátký rukáv. Odřeniny se takto ozvaly již na dvacátém kilometru.

Padesátku „na botách“ běžím poprvé a trochu mě znepokojuje množství běžců s batůžky a ledvinkami. Na trati je ale šest občerstvovaček a věřím, že na nich něco bude. Takže jen dva gely do kapsy a hurá na start. Rozklusání výrazně zkracuji, ale abecedu a rovinky si neodpustím. Již před startem je vidět pečlivost pořadatelů – organizace parkování, úschovna zavazadel nebo mobilní sprchy rozhodně nejsou samozřejmostí. Vyzvednutí startovního čísla je bez fronty a navíc s povzbuzením do závodu od dobrovolníků. Příjemná a pohodová atmosféra je vidět také přímo na startu. Nikdo se nikam necpe a pořadatelé musí do úzkého startovního koridoru závodníky pobízet, žádné strkání a tlačení dopředu se nekoná.

Závod rozbíhám s rozvahou a pomalu se zařazuji do skupinky, jejíž tempo mi vyhovuje. Již na druhém kilometru se ale ozývá kamínek v botě. Zkouším ho setřást mezi prsty, ale zůstává pod patou. Pár kilometrů to vydržím, ale nakonec volím raději zastavení a vyklepání z boty, přece jen do cíle je ještě daleko.

Nejen po závodě se mezi běžci diskutovalo o povrchu. Asfaltu bylo opravdu hodně, pro běh jsou ale nepříjemnější panely s nepravidelně umístěnými otvory. Běžet uprostřed? Nebo raději měnit délku kroku? „Panel story“ běžcům naštěstí vynahrazují krásné výhledy a třeba okolí Jizerky je přesně to, co mě na závodu přitahovalo. Relativně pohodové tempo umožňuje se skvěle kochat, což je jedním z bonusů dlouhých běhů.

Závod si užívám a musím pochválit výborně zásobené občerstvovačky. Na těch prvních se jen lehce napiji, ale zbývající využívám naplno. Tyčinky, gely, ionťák nebo rychlé opláchnutí vodou a rychle zpátky na trať. Na pětatřicátém kilometru přichází první krize. Mírně zpomalím, ale zároveň začínám věřit, že dokážu doběhnout do cíle. Běžím pak několik kilometrů zcela sám, běžci přede mnou jsou jen malé postavičky, vzadu nevidím nikoho. Asi osm kilometrů před cílem se na trati padesátky potkáváme s běžci z kratších tratí. Samota končí a až do cíle je to jak na Václaváku. Poslední tři kilometry se mnou dobíhá manželka Petra a to je v závěru závodu příjemné povzbuzení.

Závěrečný kilometr je z kopce. Koukám na hodinky, zkouším zrychlit a pokořit hranici čtyř hodin. To se nakonec – byť s odřenýma ušima – podaří a možná také přispěje k celkově příjemným pocitům ze závodu. Samozřejmě nohy bolí, nějaká ta odřenina se také najde, ale zážitek z proběhnutí velké části Jizerských hor je nezapomenutelný. O to víc se těším na zimní padesátku. Jen doufám, že budu alespoň o trochu rychlejší než na botách!

P.S.: Podle dat z GPS měřila Jizerská 50 Run „jen“ 47,77 km, takže na skutečně odběhnutou padesátku si ještě budu muset počkat…