Do Zermattu se dostávám v pátek ráno, počasí přeje a výhled na Matterhorn, tyčící se nad Zermattem, je ukázkový. Odpoledne startují dětské závody a vertical. Dětské trasy se běží na vícero vzdáleností, starší děcka mají trasu 1,5 km. Jejich časy a úsměvy mi na tváři vyloudí lehce ironický úsměv při kontrastní vzpomínce na horor ve tváři všech holek, když jsme na střední museli jednou za rok uběhnout osmistovku, nedej Bože kilák.

V sobotu počasí nicméně přálo mnohem míň. Předpověď hlásila déšť na celý den a výrazné ochlazení. Ráno ještě bylo vidět jenom pár mráčků a já se modlila, aby to vydrželo alespoň chvíli, ať se máme alespoň na začátku na co dívat, ke konci už stejně nikdo na obdivování krás přírody nemá energii.

Trasa na 46 km odstartovala už v 7:30, já si velmi ráda ještě chvíli přispím, protože naše trasa startuje až v 8:45. O hodinu později startuje ještě 16 km. Na startu je jako obvykle cítit nervozita i vzrušení. Počasí se zatím relativně drží. Vybíháme směrem k první kontrolní stanici, Sunnegga. Pro začátek hned první náročnější výstup asi 6 km dlouhý. Do kopce se docela cpeme, po startu jsme ještě dost nahuštěný. Půlka se snaží vyškrábat po zkratkách, druhá půlka doufá, že doběhne rychleji přes točící se horskou cestu. Nahoře je odměnou krásný výhled, z jedné strany je vidět kousek Monte Rosy, z druhé Matterhorn.

K další kontrolní a občerstvovací stanici na 12. km v Riffealp vede kolísavá trasa, pár kilometrů seběh a následný výběh do kopce lesní cestou k občerstvovačce. V Riffealp se potkáváme s běžci z 46kilometrové trasy a začíná pršet. Chvíli je kolem chaos, jak se běžci mísí na občerstvovačce a vyndávají si vybavení do deště, a tak ztrácím přehled o svém pořadí. Jako hobík amatér nemám žádné velké ambice na umístění, chci být hlavně spokojená se svým časem v rámci svých možností, nicméně v tom chaosu začínám mít pomalu nehezkej pocit, že se určitě dostávám spíš na chvost.

Za Riffealp vede cesta kus po vrstevnici, kvůli úzké cestě je ale těžký předbíhat. Za pár kilometrů se pořád v relativně nahuštěném koridoru dostáváme k prudkému a hodně technickému seběhu. Všechny kameny jsou samozřejmě kluzký kvůli dešti. Definitivně se štosujeme a je poznat, kdo má v horách natrénováno a kdo ne. Snažím se být ohleduplná a pustit před sebe pár ženoucích se sebevrahů, předbíhajících na ostrých kamenech, sama volím svižné tempo a jistý, ale opatrný krok, před pár měsíci jsem měla zvrtnutý kotník a potrhané vazy a rozhodně nehodlám riskovat další zranění. V zatáčkách, kde je víc místa si troufnu předběhnout několik nejistějších a pomalejších lidí. Za husté clony mlhy a deště se blížíme k další místní ikoně, mostu Gorner Gorge.

Štos lidí už se sice protrhal, i tak se ale dlouhatánský, kovový most nad propastí zábavně houpe a kývá, až se za aktuálního kluzkého stavu neubráním lehkému přidržování, abych mohla jít rychleji. Za mostem se rychle blížíme k občerstvovačce přesně v polovině závodu, Furi. Výrazně se ochladilo a pořád hustě prší a já začínám litovat svých letních šortek, které jsem si rozhodla vzít namísto dlouhých kalhot. Před sebou máme nejnáročnější stoupání k poslední občerstvovačce a časové bariéře na Schwarzsee.

Převýšení přes 700 metrů na 4 km udělá svoje, během stoupání vidím, že i ostatní kolem mě se začínají potýkat s únavou a lezou se zatnutými zuby. Během stoupání je docela výhled dolů a mě dochází, že asi přece jen na chvostu nejsem a mohla bych být někde kolem půlky. Snažím se pořádně zabrat, abych se dostala alespoň do lepší půlky, což bych na svoje poměry považovala za úspěch, ale ozývá se žaludek, hlad, zima a únava. Nahoře jsem tak donucená dát si alespoň čtyři minuty pauzu a dostávám do sebe colu a polívku, žaludek protestuje, ale drží. Uklidňuje mě, že nejsem jediná a že většina závodníků se nahoře zdrží předtím, než to zase budou moct trochu napálit dolů na posledním seběhu. Dokonce si všímám, že několik závodníků se neubrání toužebnému pohledu směrem k lanovce. No, je pravda, že ke startovnému máme slevu na jednu jízdu. Já jsem si ale takový myšlenky zakázala pro jistotu už předem. Těch 10 kilometrů do konce už musím dokončit, i kdybych dolů měla válet sudy.

Obvykle je od Schwarzsee nejhezčí výhled na Matterhorn, na ten si ale bohužel kvůli počasí musíme nechat zajít chuť. Ze Schwarzsee do cíle zbývá něco přes 10 km, cesta vede víceméně z kopce, výškový rozdíl cca 1 000 metrů. Prvních 5 km je relativně prudkých a je poznat, že spoustu lidí už má problémy i s koleny, já sbírám poslední zbytky sil a snažím se předbíhat. Bohužel jsem to trochu přehnala a i já začínám cítit protestující kotník po zranění a tak mě na posledních 5 kilometrech pár lidí dožene zpátky.

Poslední 3 km se neuvěřitelně táhnou možná i proto, že Zermatt už je na dohled, a tak je těžší donutit hlavu, aby pracovala a nohy běžely. Přiznám se, že už jsem se vážně těšila do cíle a na závěrečném asfaltovém úseku jsem se vyloženě musela nutit běžet. Cílovou čáru protínám za 5 hodin a 20 minut. Dobíhám kolem poloviny, na 20. místě ze 40 ve svojí kategorii W1, 117. z 213 celkově v kategorii všech žen. Výsledek kolem půlky mi stačí, i když jsem původně doufala v čas 5 hodin a míň, vzhledem k podmínkám a k tomu, že trénink nebyl zcela ideální, si ale nestěžuju…alespoň ne pro začátek. Nakonec mám co zlepšovat. Na vítězku mojí kategorie mám skoro 2 hodiny, na druhou pozici ztrácím “už jen” hodinu a 20 minut.

Celkově byl závod pro českou skyrunningovou reprezentaci úspěšný. Michaela Mertová dokončila nejdelší trasu na 46 km druhá, hned za americkou favoritkou Megan Kimmel, Kateřina Matrasová pak skončila celkově 4. na 30km trase. Tomáš Lichý se bohužel nakonec závodu nezúčastnil, i tak ale se ale Češi zdaleka nemají za co stydět ani v kategorii mužů. Na 25. místě doběhl Tomáš Buryška, na 35. Vít Otevřel.

Pokud hledáte horský závod jak pro hobíky, tak pro zkušenější běžce, s precizní organizací, krásnými výhledy a silným zážitkem, Matterhorn Ultraks rozhodně doporučuju!