Byl konec srpna loňského roku – první ráno v novém prostředí. Ještě před odjezdem do práce jsem nedočkavě vyrazil na první výběh. Byla ještě tma, teplo (skoro 30 °C) a hlavně vlhko (průměrně 84%, běžně přes 90%). Hotel byl na okraji mapy, kterou jsem získal na letišti a tak, než abych běžel po hlavní silnici, jsem se vydal do postranních uliček, které se různě klikatily. Přestože se považuji za orientačního běžce, který má orientační smysl, byl jsem rád, že jsem po chvílí běhu trefil zpátky na hlavní silnici, po jejímž okraji jsem ještě chvíli běžel bez obavy, že se ztratím…

Nečekaný problém nastal po osprchování – za chvilku jsem byl znova celý orosený a šel jsem znova do sprchy. To se opakovalo skoro půl hodiny. Do práce jsem dorazil s malým zpožděním. V nové práci jsem se zmínil o svém ranním výběhu a vyvolalo to různé reakce. Nečekali, že padesátník hned první ráno vyrazí běhat, protože většina Evropanů se snaží být po příjezdu co nejvíce v klimatizovaných prostorách kanceláří, dopravních prostředků a nákupních center. Ale ocenili mé nadšení…

Kolega mi dal kontakt na místní běžecké nadšence (spolek „AniMILES“ www.animiles.com/). Přes kontaktní adresu na webu jsem si domluvil svůj první výběh. Abych se stihl nasnídat a dorazit na místo srazu ve 4:45 hod, musel jsem v sobotu vstávat už ve 3:30 hod! Nikdy mě nenapadlo, že budu vstávat na trénink tak brzo. Běhá se tady často před rozedněním (ještě po tmě), protože je „nejchladněji“ – pouze 24–28 °C, nebo po práci, tj. také po tmě (rozednívá se kolem 7 hod a kolem 19 hod slunce zapadá – takhle to je celý rok – pouze jedno roční období).

V týdnu jsem se byl několikrát proběhnout a měl jsem z toho špatné pocity: nikdy mě nenapadlo, že bych měl běhat v prádelně. Hrozně jsem se potil a bylo mi vedro, i když jsem běžel už po tmě. Také mě rozčilovalo to sprchování po doběhnutí, které nemělo konce – tělo bylo pořádně přehřáté a velmi pomalu se ochlazovalo. Běhání po tmě mě také nebaví, ale začínám si zvykat. Nyní mám navíc možnost se po doběhnutí zchladit v bazénu.

Do příští soboty jsem se už na společný výběh vybavil houbou na otírání potu na obličeji, který mi dráždí oči. Místní z toho měli legraci, protože se tolik nepotí. Vydržel jsem s nimi běžet skoro 20 km a pak přišla krize – posledních 5 km jsem jim už nestačil. Utěšovali mě, že si snad zvyknu. Pro domorodce je velmi těžké vyslovit „Zdenek“ a tak jsem získal přezdívku „Sponge Man“ (Sponge = houba), nebo „Zene“.

Společné sobotní tréninky začínají na autoparkovišti, kde jsou i záchody, které se využívají po doběhnutí jako provizorní sprchy – pověřený člen přinese hadici, která se napojí na ventil, který používá údžba. Mentalita místních lidí je jiná, než na kterou jsme zvyklí. Např. po tréninku jde většina na společnou snídani do čínské „jídelny“ (většinou snídají to, co obědvají nebo večeří – jsou to Číňané, a tak snídají nudle s něčím nebo nudlovou polévku), kde se proberou aktuální „záležitosti“ – společná oslava narozenin, svatby, čínského lunárního nového roku, podrobnosti na další akce, atd.

V Singapuru běhá hodně lidí – od mladých po hodně staré, velmi často to ale na běh ani nevypadá. Běhá se většinou po chodnících, ale je vybudováno dost tzv. „Park konektorů“ (po dokončení projektu budou mít délku téměř 300 km), což jsou asfaltové stezky vedle chodníků, které jsou betonové. Je to vlastně stezka pro cyklisty, ale těch jezdí málo, nanejvýš sem tam projedou Indové, kteří kolo používají jako dopravní prostředek. Tyto „konektory“ spojují většinou městské parky, což ale nejsou parky, na které jsme zvyklí, ale kus upravené džungle, kterou vedou asfaltové pěšiny. Někdy i cesty, určené pro procházky, kde jsou plochy pro individuální cvičení, ale i společná cvičení pod vedením cvičitele s odpovídající čínskou hudbou (více než 70 % obyvatel jsou Číňané) – „taj či“ a pod. V těchto místech jsou i čistá WC (včetně toaletního papíru), která jsem již několikrát využil.

Ve dne (o víkendech) se dá běhat v „terénu“ – jsou zde stezky kolem vodních nádrží, které vybudovali Angličané začátkem minulého století. Je to vítané zpestření oproti asfaltovým cestám, ale naúkor tepelného komfortu – je mnohem tepleji, i když se většinou běží ve stínu džungle. Další zajímavost: psi tady nesmí pobíhat volně a tak jsem se nesetkal se zájmem volně pobíhajících psů jako např. v Thajsku, kde většina psů neprojeví o běžce sebemenší zájem, ale najdou se smečky, které se chtějí pobavit…

V Singapuru je vše řízeno a organizováno. Uspořádat malý závod, jakých je u nás bezpočet, je zde prakticky nemožné z důvodu byrokratických předpisů. Musela by být zajištěná oficiální první pomoc, občerstvovací stanice s vodou by musely splňovat přísná hygienická kriteria, musela by dohlížet policie… Podmínky se ještě zpřísnily, když po srpnovém půlmaratonu zemřel po doběhnutí mladý příslušník Singapurské armády. A tak se tady pořádají jen velké akce, které sponzorují především banky a celosvětoví výrobci – např. Singapurský maraton, SAFRA Army Half Marathon a duatlon (in-line bruslení a cyklistika), letos koncem června se poběží poprvé noční maraton – Sundown marathon , ale také vertikální maraton – běh do 73. patra hotelu Stamford.

Singapur je město zeleně a tak si zvykám na vlhko a teplo a nepřemýšlím, jak to bylo příjemné běhat v Čechách – v klimatických podmínkách, na které jsme zvyklí.