Lovím v paměti a snažím se přesvědčit sama sebe, že nasbírané kilometry a kopce budou stačit. Od začátku sezony to byly závody Lipno Ice Maraton na 21 km, pražský půlmaraton a Ještěd SkyRace, povedlo se mi taky několik vytrvalostních tréninků na Šumavě, jeden vertical a skialpy na Slovensku. Přesto stále nevím, zda to bude dost.

Po Ještědu jsem si dala pár dní odpočinek, než jsem se naplno opět vrhla na trénink. A když říkám naplno, tak myslím tak moc, jak jen to podmínky dovolovaly. Tak jako mnozí jiní běžci i já jsem si vyzkoušela, že trénink na závody se neodvíjí jen od poctivého běhání a vůle, ale i od jiných faktorů. Většinou asi nejsme profesionální běžci, a tak se musíme potýkat s tím, jak trénink sladit s prací, školou, činnostmi kolem domova a všemi možnými dalšími stresory.

Jak se blížil konec května, čím dál víc jsem se potýkala s nedostatkem času a stresem spojeným s dokončováním bakalářského studia. Asi to znáte… Horečné dopisování posledních stran bakalářky, hromada záložek a barevných zvýrazňovačů všude kolem, mnoho zkoušek, přehršel grafů, až příliš kofeinu, neustálý stres a kvap a do toho alespoň po večerech nacpat trénink.

O jednom z víkendů se mi povedlo vmáčkout do přeplněného programu 25km objemový trénink na Šumavě, dokonce i se slušným tempem, jinak jsem se ale povětšinou musela spokojit s večerními tréninky v Praze, které se omezovaly na výběhy kratších kopců v Oboře Hvězda nebo v Divoké Šárce, intervaly a sprinty v časovém rozsahu hodina až hodina a půl, obvykle 8–15 km.

Týdení naběhaný objem během zkouškového jsem cílila na 50 km. Snažila jsem se dál jezdit alespoň do školy na kole, tedy do doby, než se mi pražský provoz vymstil a poté, co mi do jízdy neopatrný řidič otevřel dveře a já jsem skončila v nemocnici s otřesem mozku a pochroumaným ramenem, jsem musela trénink opět na pár dní odložit.

V důsledku toho a také kvůli nabranému skluzu v učení jsem byla nucená vynechat plánovaný závod na konci května, Transylvania Ultratrail v rumunských horách na 30 km. Krom skvělého zážitku jsem si od toho slibovala i další posun v tréninku, bohužel jsem místo toho trávila víkend v posteli s ledovým ručníkem na hlavě.

Když jsem se z nehody uzdravila, už byl začátek zkouškového. Neustále jsem doufala, že si chybějící objemový trénink na 30 km stihnu o některém z víkendů nebo po zkoušce doplnit, ale bohužel se tak nestalo. Vůle by byla, energie už bylo míň, ale jak státnice začaly klepat na dveře, ze všeho nejhorší to bylo s časem. Během května a začátku června byl můj největší a nejtěžší závod právě s ním.

Když konečně nastal den státnic a já si spolu s dalšími čtyřmi spolužáky dychtivě vyslechla vymodlené: „gratulujeme, prošli jste,“ místo na pivo, kam zamířili slavit spolužáci, jsem nedočkavě prchla domů, kde už na mě čekalo připravené kolo se zabalenými věcmi. Hodlala jsem si vynahradit ušlý objemový trénink a dojet na kole z Prahy k Lipnu, cca 200 km. Ani tenhle výlet se neobešel bez malérů.

První zádrhel se objevil ve Vranném na Vltavě, kde jsem píchla, kvůli časovému presu dostat se na Vltavu včas a nabranému zpoždění jsem tak nakonec nedojela celou trasu, ale to jsem si ihned po příjezdu vynahradila pěti hodinami na kanoi.

Nedlouho potom na mě ale v plném rozsahu padla únava, která mě po měsících přetahování a vybičovávání organismu k dobrým výkonům jak ve škole, tak v běhání, konečně dohnala.

Poslední týden před závodem se tedy snažím dohnat zanedbanou a tolik potřebnou regeneraci, kterou doplňuju kvalitní stravou a doufám, že mému organismu bude tahle krátká doba stačit k tomu, aby se vzpamatoval a opět nabral svojí obvyklou vitalitu a hyperaktivitu a já si tak mohla Zugspitz Ultratrail naplno užít.