Navzdory všem malérům během tréninku jsem si Zugspitz Ultratrail opravdu užila. Nejenom samotným zážitkem a dojmy, ale i organizačně se rozhodně řadí mezi moje top 3 závody. Zugspitz se pro mě navíc nesl v duchu několika poprvé.

Poprvé mi závod v horách nepropršel, poprvé jsem běžela v Alpách 40 km, poprvé jsem v kopcích nezdržovala, ale naopak si vyzkoušela, jaké to je na úzkých alpských cestičkách předbíhat, poprvé jsem viděla během závodu u úrazu zasahovat helikoptéru, poprvé jsem se umístila v nejlepší třetině v kategorii a čtvrtině v rámci žen celkově a poprvé jsem nejela na závod sama, ale s jinými běžci, jejichž společnost celý závod zpestřovala a zpříjemňovala.

V den závodu jsme se dostali na start závodu do Mittenwaldu a zařadili jsme se do fronty na startovní koridor. Organizátoři byli při kontrolách nesmlouvaví, museli jsme prokázat, že s sebou máme mapu, dlouhé rukávy, lékárničku, rezervní litr tekutin, termodeku a dokonce podepsané veškeré jídlo. Tak se stalo, že když jsem dobalila můj minibatůžek, vážil asi čtyři kila. A jakoby té váhy nebylo dost, moje příšerné, původně pouze provizorní trekové hole s přiléhavým názvem “hekla” přidávaly další dobré kilo.

Ve startovním koridoru se rozhodně necpu nijak dopředu, stále netuším, jak mi to půjde, jsem nejistá a myslím si na čas pod sedm hodin. Řadím se tak někam na začátek poslední třetiny. To se mi trochu vymstí, když se na druhém kilometru naštosujeme na prvním úzkém stoupání a občas skoro stojíme frontu. Naštěstí se brzy protrhá a na širší cestě kolem jezer si už můžu běžet svým pohodovým tempem. Snažím se šetřit síly a běžím naprosto na pohodu, i tak se mi ale daří předbíhat. Asi jsem se přeci jenom zařadila v koridoru moc dozadu.

Na první občerstvovačce jen popadnu meloun a ani se nezastavuju, byla na mě příliš brzy, asi po 5 km, a vlastních zásob jsem měla dostatek. Cesta pokračovala po mírných kopečcích, spíš ale vlnkách, tady ještě byla hodně běhavá, a tak jsem dál povětšinou ke svému překvapení předbíhala. Dokonce i z prvního točitého a prudkého seběhu, který ale nebyl příliš technický, se mi dařilo předbíhat.

Zanedlouho se objevilo první větší stoupání od hlubokého kaňonu s říčkou k druhé občerstovačce na 20. km. Ve stoupání už mi začalo být horko a cítila jsem únavu ve svalech, také mi docházela voda, jinak se mi ale stále běželo skvěle. Nadšením a výhledy jsem se mimoděk skoro nemohla přestat usmívat. Mít vyšší tempo, možná bych byla doběhla s mouchami mezi zuby jako vysmátý cyklista.

Na druhé občerstvovačce jsem si kompletně dotočila 1,5 litru vody, popadla pár kousků melounu a opláchla si obličej, než jsem se vydala dál. Příliš jsem se nezdržovala ani nechvátala. Před námi bylo posledních běhavějších, leč vlnitých pár kilometrů a pak obávané i očekávané 8 km dlouhé souvislé stoupání na Alpspitze, přes 2 600 metrů vysoký vrchol.

Opět k mému překvapení mi nějaká síla v nohou zůstala a naučila jsem se kopce vycházet efektivně, nedělat příliš velké kroky, nezabírat moc silou a příliš prudce, abych se vyhnula křečím. Místo toho jsem dělala drobnější kroky, hodně se opírala o hole a zabírala rukama a zády. To se ukázalo jako dobrá strategie, protože jsem se postupně dál prokousávala dopředu. S přibývající délkou kopce postupně víc a víc lidí odpadávalo a sedali si na popadané kmeny při cestě jako vlaštovky na dráty. Byl to celkem úsměvný pohled. I když jsem také cítila únavu, nemám ve zvyku zastavovat nebo odpočívat a raději upravím nebo zpomalím tempo. Většinou jsem se ale chvíli musela táhnout v hadu lidí, čímž jsem si odpočinula, předtím než mě pustili před sebe a já mohla zase trochu zabrat.

Už nějaký kus před koncem první části kopce bylo slyšet mohutné fandění a povzbuzující kravské zvonce. Možná až příliš brzy, člověk si myslel, že už je skoro na vrchu, kde čekala další občerstvovačka, i když jsme měli ještě kus před sebou. Ani tam jsem se nezdržovala a jen si vzala meloun a okurku (ano, možná jste už uhodli, že mám fakt ráda meloun…).

Z druhé strany kopce bylo vidět sbíhat běžce dolů, většina z nás si tak klamně udělala představu, že už jsme skoro nahoře. Za další zatáčkou jsem si říkala, že určitě dojdeme jen támhle k lanovce, pak támhle na horizont… Asi čtyřikrát už jsem byla přesvědčená, že jsme nahoře, když se objevila další zatáčka a další kopec, který zhatil mé doufání. Demoralizovaná falešnými nadějemi mi připadalo, že se táhnu strašně pomalu. To se ukázalo jako nesprávný pocit. Nebo alespoň v porovnání s ostatními ženami v kategorii, kde k mému úžasu časomíra hlásí, že v úseku stoupání mám 12. nejrychlejší čas z 90 žen.

Když konečně na 30. kilometru začal seběh, byly už svaly výrazně unavené. Jenže pokud člověk běží z kopce pomalu, bojí ještě víc… Loňský semestr strávený v Alpách se nakonec poznal: Zjistila jsem, že nohy už umí číst terén mnohem líp a já se nebojím to kontrolovaným, ale rychlejším tempem pustit dolů, čímž jsem na velmi technickém a prudkém seběhu získala výhodu. Opět mě ale limitovaly omezené možnosti předbíhání. Netrvalo dlouho a doběhla jsem velkou skupinku asi dvaceti lidí, kteří byli blokováni přistáváním helikoptéry ke zraněné závodnici. Několik minut jsme museli čekat, a když nás konečně pustili dál, trvalo mi asi 15 minut předběhnout postupně na úzkých, kamenitých cestičkách celou skupinku.

I když celkově jsem si síly rozvrhla velmi dobře, soudě i podle toho, že jsem celou dobu předbíhala, ale zároveň si nechávala malou rezervu, přece jenom jsem ze sebe chtěla vydat to nejlepší a po předbíhání z kopce jsem poslední dva kilometry měla hodně na hraně, už jsem nemohla a do cíle v centru Grainau jsem doběhla jen s velkým vypětím sil. Skončila jsem nad své očekávání, 29. z 90 v ka­tegorii žen do 40 let a 48. ze 196 žen celkově, v čase 6:25.

Zugspitz byl ve všech směrech nad očekávání krásný a já už se svojí milou běžeckou společností plánuju účast i příští rok. Ještě nevím, jestli bych se pokusila o 60 km dlouhý Supertrail a nebo o vylepšení času a umístění a dostat se třeba do nejlepší patnáctky.

Jeden z mnoha krásných zážitků z Zugspitzu, který mi zůstal vryt do paměti, je, že i když elita si tak jako vždy běžela to svoje, celkově mezi běžci vládla všeobecná pohoda a spokojenost. Nikde jinde se mi nestalo, že bychom doběhli na vršek s krásným výhledem a několik běžců se zastavilo, vybalilo sváču z batůžků, pláclo sebou na lavičku a spokojeně se kochalo výhledem na Zugspitz.

A to je jeden z důvodů, proč mám běhy v horách radši než silnice. Nejenom kvůli krásným výhledům a atmosféře, ale i kvůli tomu, že skyrunneři a trailoví běžci jsou zkrátka pohodáři a srdcaři. Jistě, všude se najdou lidi, kteří to běží proto, aby si něco dokázali, díky Bohu jim ale většinou stačí dokázat si to jednou a pak odpadnou nebo si jdou přidat jinou trofej do sbírky.