PIM 2006 z pohledu běžce

První desítka (tempo cca. 04:40/km, přesnější data dorazí až po jejich exportu z Polarek příští víkend) přes Karlův most (viz obr. níže) a Malou stranu do Holešovic a Karlína byla pěkným zpestřením, členitá a přitom rychlá trať. U Libeňského mostu míjíme poprvé gymnaziálního ředitele Klause ml. (tatínka jsem mu málem srazil při zrychleném přesunu na start, ten jeden bodyguard prostě neměl šanci zasáhnout a mě doběhnout .

Druhá desítka (cca. 04:50/km) začala v Revoluční a Na Příkopech, na Václaváku aplaudující špalíry, jedním slovem zážitek (opačného druhu než to loňské trápení na posledním čtyřkilometrovém okruhu centrem). U Národního se definitivně vracíme k řece směrem na Podolí. Pole se mírně roztahuje a řídne, první přepálení už jen jdou. Při odbočce do Nuslí se snažím hledat Jardu a Zuzanu, ale vychází to až před otočkou u pumpy AGIP, kousek před půlkou. Jarda má již tradičně tolik sil a času, že se vlastně jen pořád rozhlíží kolem sebe , takže mě vidí v protisměru jako první, náskok má v této chvíli asi 3 km. Půlmaratón vychází na 01:41:31, což ujde.

Třetí desítka (04:50–05:00). Povzbuzování spoluběžců se snažím dohnat aspoň u Zuzany, ta ale jako na potvoru taky asi vidí do dálky líp než já (asi si pořídím sluneční dioptrické brýle). Míjíme se u vyšehradského tunýlku, jede jako dračice, nechtěl bych si to s ní rozdat. Taky míjím v protisměru vodiče na čas 04:00. Trochu mě udivuje, že jsem ještě neviděl ty moje na 03:30, stejně jako jen 5 km odstup od „čtyřkařů“. 

S ohledem na špatně puštěné stopky ze startu a chybějících 500m/3 min. se spíše s menšími úspěchy snažím aspoň mačkat kulaté kilometry. Jako třeba 16. km místo 15. km, nebo půlmaratón místo dvacítky. Ach jo, není čas na technické detaily, je třeba makat dopředu. Na kalibraci hodinek bude dost času příští týden. Přebíháme na Smíchov a kolem pivovaru a Erpetu drtíme Strakonickou. Hlídám si tempo okolo 04:50, dechově i běžecky zatím vše v nejlepším pořádku.

Poslední desítka až dvanáctka

Trudnomyslné filozofování a mizerné polopěší tempo mě drží až k 39. km a Mostu legií. Vzpomínám si zase na Škorpila a řečičky o strhujícím finiši a jde to zase líp. Kratičkou chvíli, než kolem předusá druhé stádo za druhým vodičem 03:30. A zase depka a zase nožky — olověné sloupky. Naštěstí na konci mostu začalo přibývat vzkazů typu „Tragéd to nevzdá“, „Tragéde, nejsi sám“ a „Go, traged, go“, některé z nich dokonce v rukou mladých příznivkyň silničního běhu… Život byl najednou zase krásný. Aby nebyl, když mezitím naskočil 40. km. Přibývající divácká podpora dělala svoje, takže jsem se dokonce snažil v euforii vzít do vleku mého odpadajícího dlouhodobého tahouna ze Strakonické. Bohužel moje tempo nevydržel a ztratil se mi v hloubi závodnického pole…

V cíli klasická regenerace, zadržování zbylého obsahu žaludku, boj s gravitaci u drátěných plotů (pěkně jako v kině, ruce musí pomalu klesat po pletivu dolů a zachycovat tělo před pádem na staroměstskou dlažbu, žádný spěch!), doplňování tekutin a rytí medailí. Rychlejší doběh má výhodu i v tom, že zkraje tam ještě není moc lidí a nestojí se takové fronty na všechno, jako po 13:00. Konec dobrý, všechno dobré. Cíl byl bezezbytku splněn, spokojenost veliká. Teď ještě najít nějakou akci na podzim, morálně podpořit Zdenka G. a neusnout na vavřínu. Co takhle 03:20?

Trénink – co letos fungovalo:

-  Polar běžecké hodinky s čidlem na nohu a SW na vyhodnocování dosažených výkonů; 

- pěnové tvarované vložky do bot od Havrdy, sice za dost peněz, ale za to hodně muziky a nohy v bavlnce i na asfaltu; 

- ranní výběhy jako příprava organismu na časnou zátěž;
- rychlostní tréninky (ale bylo jich málo).

Trénink – co moc nefungovalo:

- rozvoj jiných než běžeckých partií – slabé ruce, atrofované zádové svalstvo, břicho;

- nové boty do lesa se nepovedly (NB 4×x), prošvihl jsem podzimní výprodeje, přitom ty silniční už po dvou maratónech a 1200 km musím konečně vyhodit; 

Závod – co vyšlo / prospělo / povedlo se:

- výchozí pozice minutu od startovní čáry je vynikající, lidi jsou rychlí a nepřekážejí — v tom jsem loni ztratil aspoň 5 minut;

- změna trasy na Karlín a tím i zkrácení zoufalé Strakonické výpadovky (jako dnes vidím loňské neuklizené zvířecí mrtvolky u krajnice a nekonečné kilometry k poslední obrátce); 

- únava celkově menší než loni, vyloženě přetaženého nic, snad jenom tuhé hamstringy, mimoto minimální otlaky (těch pár vodnatých puchýřků nepočítá), žádná krev, žádné opruzeniny, žádné černé nehty  —> poctivá příprava se vyplatila a tělo si zvyklo; 

Závod – co naopak nevyšlo / neprospělo / příliš se nepovedlo: 

- technické zázemí tak nějak nefungovalo – šatny na opačném konci než startovní koridor, málo WC a žádné urinály (nebo jsem je jenom nenašel?), tedy chlapi ulevující si do plechových koryt na mytí po závodě, koridor za cílem se po doběhu zase rychle zaplnil a nebylo tam k hnutí – což zase nebylo špatné při problémech s rovnováhou); 

- hudební kulisy jsem si moc neužil – buď měli pauzu, nebo čekali na větší skupiny, hodně mi tak chyběli bubeníci z Tam-Tamu a Batucady, líbili se mi „čechomoři“ v Nuslích a „klezmeři“ na Palackého mostě na Smíchově;

- maratónec bez doprovodu není pořádný maratónec, nemá jej kdo povzbuzovat, filmovat a fotit na trati, natožpak obdivovat po doběhu a ošetřovat tamtéž; letos takto naposled!

Tomáš Slovák