Jsou snad maratonci samí masochisté nebo blázni? Rozhodně ne. Časem zjistí, že jsou to v naprosté většině případů docela normální lidé. Člověk je tak naprogramován, že dostatečnou hloubku pozitivní emoce dokáže prožít jen v kontrastu s emocí negativní. Vždyť kdyby život byl složený jen ze samých radostí a dobrých zpráv, velice brzy by nás začal nudit. Právě v tom je celé kouzlo maratonského běhu. Kdyby uběhnout maraton bylo něco snadného a běžného, co nás nebude stát žádnou námahu, stoupli bychom si vůbec na start?

Teprve když maratonské přípravě věnujeme spoustu času a energie, zdoláváme překážky a vlastní lenost, občas přinášíme větší či menší oběti, na trati zápasíme s únavou, překonáváme krize, cítíme strach z toho, že nevydržíme bolest a vyčerpání, zkrátka postupně vystřídáme desítky rozporných a často negativních emocí, vytvoříme si podmínky, aby se to všechno na konci proměnilo v jeden velký pozitivní zážitek.

Přestože si každý bez výjimky zapíše svůj maraton do paměti jako něco nezapomenutelného, obvykle se napoprvé dá mluvit o všem možném, jen ne o užívání si. Cesta k tomu, aby člověk mohl doopravdy říci, „ten maraton jsem si užil,“ nebývá přímočará, krátká ani snadná. Asi nejzákeřnější překážkou na cestě k „užívání si“ maratonu jsou naše vlastní ambice, navíc často utržené od reality.

Je totiž vcelku normální a pochopitelné, že začínající maratonec nemá zkušenost s během na tak velkou vzdálenost. A zkušenosti z tratí do třiceti kilometrů často svádějí k přesvědčení, že v našich silách je lepší čas, než na který máme ve skutečnosti. Neopodstatněný optimismus nám pak zavelí rozběhnout závod nad reálné možnosti.

Takový nepoučitelný optimista si pak obvykle ve druhé polovině závodu projde malým maratonským peklem. Situace, kdy marně bojujeme o vysněný čas, se postupně mění ve stav, kdy čas přestává být podstatný, a my musíme nasadit veškerou vůli, abychom vůbec dokončili. Příjemný pocit, že jsme dosáhli cíle, se pak sice nakonec také dostaví, ale často bývá lehce zakalen zklamáním z nenaplněného snu o výsledku, na který jsme před startem tajně mysleli. Možná že to je ale ten pravý impuls k tomu, že se v budoucnosti budeme o maraton pokoušet znovu.

Mohlo by se zdát, že stačí jedno poučení a napodruhé budeme chytřejší. Snad to, že maraton obvykle neběháme příliš často, má vliv na fakt, že není nic výjimečného, když si fatální omyl s nereálnými ambicemi několikrát zopakujeme.

Ale jednou to přijde. I ten nejnepoučitelnější maratonec jednou dojde poznání. Realista v nás zvítězí, vyrazíme v tempu, které odpovídá našim možnostem a ne nesmyslným snům. Běžíme ukázněně, protože předchozí zkušenosti nás už naučily respektu. I tak si na trati prožijeme pár krušných chvil, ale výsledek přijde. Pocit při posledních desítkách metrů před cílem je nesdělitelný, stejně jako to, co přijde v cíli. Už konečně víme, co to znamená užít si maraton.

Maraton je jedním z témat dubnového čísla dvouměsíčníku Běhej. Běhej si můžete do 20. dubna předplatit za zvýhodněnou cenu 299 korun, po tomto datu se vrátíme k 354 korunám. Barevný časopis formátu A4 má 64 stran, najdete jej kromě sítě novinových stánků i v běžeckých speciálkách a na prodejnách Gigasportu.

PŘEDPLAŤTE SI BĚHEJ A OBDRŽÍTE OD NÁS DÁREK

ELEKTRONICKÝ ARCHÍV STARŠÍCH ČÍSEL

PRODEJNÍ MÍSTA