Těžký osud králů PIMu

Když proto letos otevřeli PIM Expo, spěchal jsem sklízet plody svého úsilí. Vyzvedl jsem číslo, čip, startovní batůžek a usilovně začal hledat nápis nebo šipku, která mě zavede za kýženou odměnou. Když jsem PIM Expo neúspěšně prolezl třikrát tam a zpátky, pochopil jsem, že i mužský se občas musí zeptat na cestu, a oslovil jednoho z pořadatelů, který zrovna usilovně zíral do displeje před sebou. „Jo, dostanete ode mě trenýrky a dres.“ Úžasné, strefil jsem se a odměna je tady. Prohlédl si mě, zeptal se na velikost trenýrek a začal prohrabovat hromádku dresů. Nejsem žádný střízlík, moje postava je spíše konfekční, takže jsem začal tušit zradu. Všechno mi bude malé.

Jako obvykle, zmýlil jsem se. Vtipálek, který objednával dresy, byl přesvědčený, že typický maratónec musí nutně mít postavu březí slonice. Nakonec jsem si řekl: „darovanému koni na zuby nekoukej“ a spokojil se s velikostí XL. Když seženu šikovného krejčího, ještě mi zbude materiál na rezervní kousek. „A co focení, jak to probíhá?“ Má otázka uvedla pořadatele do rozpaků zhruba stejně, jako bych ho požádal, jestli si nechci vyfotit jeho a to ještě v negližé. „Aha, tak tahle vymoženost už se asi nepěstuje,“ řekl jsem si a vzdal další snažení. 

Když se večer před závodem rodina začala zajímat, v kolik hodin mě mají přijít povzbudit pod Barrandovský most, zjistil jsem, že díky změně trasy vlastně vůbec netuším, kolikátý to tentokrát bude kilometr. V tištěném magazínu byl docela hezký, ale nečitelný plánek. Sedl jsem k internetu, několikrát opakovaně načetl webové stránky a zjistil, že na místě plánku na mě vytrvale civí prázdná plocha. Zato mě zaujal veliký nápis hned na začátku: PIM Kings – focení s vítězi maratonu od 17 do 18 hodin v hotelu Hilton.

Výborně, zaradoval jsem se, přece jen budu mít co ukazovat vnoučatům, až mě budou vozit na kolečkové židli. Už jenom to byla motivace přežít další závod. Doběhl jsem do cíle a věděl, že se ještě musím pokusit dožít večera. Když jsem vyzvedl bágl z úschovny, pochopil jsem, proč bychom měli potraviny skladovat odděleně od oblečení. Banán se mi změnil v banánové pyré a to úspěšně prostoupilo všemi svršky. Banánové pyré na textilu má jednu obdivuhodnou vlastnost: na první pohled těžko rozlišíte, zda už banán někdo jedl nebo se o to teprve bude pokoušet. Na cestě domů metrem a tramvají jsem běžcům velkou reklamu nedělal, i když odborník by možná ocenil, že znečistit si vlastní lýtko pod kolenem vyžaduje velmi pružnou páteř a značnou dávku obratnosti.

Poležení ve vaně mě velice brzy uvedlo do stavu, ve kterém jsem byl schopen absolvovat cestu do hotelu Hilton. Pro jistotu jsem s sebou vzal mladší dceru, kdyby mi bylo cestou třeba poskytovat první pomoc. Do Hiltonu jsme dorazili deset minut před pátou a během pěti minut nalezli správnou místnost. Velice ochotná slečna nám sdělila, že o celé akci ví, jen se možná o chvilku zdrží. Nevadí, byli jsme první, počkáme na někoho dalšího. Po půlhodině už nám bylo jasné, že nikdo další nepřijde. Pak už šlo vše hladce. Nejprve přišli vítězové, ale nebyl ten správný fotograf. Potom vítězové museli odjet proměnit své vyhrané poukázky za zboží. Seznámil jsem se s Joachimem z Burundi, který doběhl šestý. Krásně jsme si lámanou angličtinou pokecali, škoda ale, že nevím, o čem to bylo. Velkou radost mi udělaly Keňanky. Po chodbě hotelu se ploužily naprosto stejným krokem jako já a to jsem si jistý, že tam co já odřené určitě nebyly.

Vy zkušení už asi tušíte, jak to všechno dopadlo. Po dvou hodinách se ukázalo, že vítěz už by měl dávno sedět v autě na letiště a pokud si za ním nechci zajet do Kataru, společnou fotku vyrobíme stěží. Rozloučili jsme se se sympatickou pořadatelkou i s Joachimem a odjeli domů na koprovou omáčku. Vnoučatům budu muset o svých úspěších jenom vyprávět. Snad mi uvěří. Ale nakonec, kdyby to všechno klapalo jak na drátku, nebyla by na světě hrozná nuda? 

Miroslav Kratochvíl

Pro přehled letošních a dřívějších PIM Kings, klikněte sem.