Maraton jsem zvládl. A co teď?

Vcelku logicky se tyto otázky začnou po maratonu každému vkrádat do vědomí. Jednoznačná odpověď neexistuje, ale tak, jako jste si před tím, než jste se pustili do tréninku na maraton, kladli otázku: „Zvládnu to?“, respektive si vytýčili cíl: „Dám to, i kdyby se dělo cokoliv!“, nezbývá, než nyní použít stejnou metodu. Prostě zvolit si směr našeho dalšího snažení.

Když se rozeběhly stránky www.behej.com a hned jsem pro vás začal připravovat tréninkový plán na maraton, nebyl prostor k tomu, abychom si řekli základní věci týkající se tréninku běžce, protože bych vám tím způsobil v hlavě zmatek. Musel bych napsat, že nejdříve je třeba využít svého rychlostního a tempového potenciálu na kratších tratích a pak se teprve začít věnovat tréninku na maraton. 

Takže až nyní, když máte maraton za sebou, je čas začít pracovat na tom, aby se z vás stali skuteční běžci. Tedy pokud po tom toužíte. Druhou variantou je, že si začnete zkoušet něco delšího. V tom případě bych ale doporučoval nejdříve absolvovat tak 4 – 5 maratonů a teprve pak si vyzkoušet 50 km či běh na 6 hodin. Je potřeba, aby si vaše tělo na další zátěž postupně zvykalo, než mu dáte další dardu. Každopádně by byla naprostá škoda s běháním skončit, když jste už tolik času, energie a finančních prostředků věnovali na zlepšení svojí fyzičky. Takže to byla na začátek taková malá filozofická úvaha o tom, co dál. 

Protože www.behej.com jsou hlavně stránky pro vás, byli bychom rádi, abyste si sami řekli, čemu byste se chtěli v příštích měsících věnovat, zda:

• tréninku na rozvoj rychlosti a tempa, to znamená běhům na 5 – 10 km (v podobě obdobného seriálu jak u maratonu, ale právě na tyto kratší tratě),
• tréninku ultramaratonu,
• tréninku mílařů (běhy na 800 – 1500 m, částečně 3000 m).

Anebo něčemu jinému? (můžete hlasovat v anketě v levém sloupci)

Co dělat nyní, bezprostředně po uběhnutí maratonu? Hlavně nezahálejte. Věřte, že vytrvalost odchází velmi rychle a budete ji potřebovat i v případě, že v létě vyrazíte na nějakou horskou túru. (Ondra by vám mohl vyprávět, jak v současné době prohání zdatné horolezce, na které před dvěma roky neměl.) 

Stejně tak oceníte fyzičku na vodě nebo na kole, prostě při všech aktivitách spojených s nějakým pohybem. Už nebudou ostatní čekat na vás, ale naopak vy na ně, konečně si budete moci prohlédnout, kudy to vlastně jdete nebo jedete. Večer pak budete v hospůdce nebo u ohně vyprávět opozdilcům s jazyky na vestě, co všechno jste viděli, a oni budou mít pocit, že snad jeli nebo šli úplně jinou krajinou. 

Takže nyní alespoň obden dejte těch svých 10 – 15 km. Nehoňte se, užívejte si radosti z toho, že nic nemusíte, ale chcete. A až si odpočinete, můžete začít pracovat na své fyzičce zase dál, třeba podle plánu, který si vyberete, abychom se mu podrobněji věnovali.

Myslím si, že nyní je docela správný čas na to říci vám své běžecké vyznání, které také najdete na přebalu knihy „Běhání – od joggingu po maraton“: 

„Když tak občas za běhu přemýšlím, čím je můj život zvláštní, čím se liší od života jiných lidí, které znám, tak dojdu vždycky ke stejnému poznání – běh. Běh je totiž to, co mi umožňuje být stále na cestě. Na cestě za poznáním sebe sama, svých schopností, svých dovedností, i za poznáním lidí, se kterými se denně setkávám, svých nejbližších, ale i těch, které vidím třeba poprvé.

Běh a hlavně to, co od člověka vyžaduje, je pro mě tím sklíčkem, kterým se dívám a s jehož pomocí poznávám vše okolo sebe. Možná se vám bude to zdát zvláštní, ale zkuste si vyběhnout s někým na pár kilometrů do těžkého horského terénu a během pár minut se o něm dozvíte tolik, kolik byste se o něm nedozvěděli z běžných kontaktů za pár let. Zjistíte nejen to, jakou má ten člověk kondici, poznáte také, jak reaguje na překážky a obtíže, jak je ochoten a schopen spolupracovat a také to, zda je ochotný na sobě pracovat. S během je to jako s vaší duší, čím více se mu věnujete, tím hlouběji se dostáváte a tím více vám vrací. To, co vám vrací, nemusí být vždy to, co by se vám líbilo, ale je to vždy naprosto fér a spravedlivé.“ 

Pokud vám bylo líto, že jste to měli do Brna na slavnostní křest a autogramiádu této knihy daleko, mám pro vás příjemné překvapení. Ještě v Brně jsme se společně s Alešem Tvrzníkem a nakladatelstvím Grada dohodli, že uděláme ještě jeden křest a autogramiádu a to tentokrát v Praze při příležitosti „Běhu Olympijského dne“ v první letní den, tedy 21. června na stadionu Přátelství na Strahově, a to po skončení tohoto běhu.

No a druhá naše pozvánka je pro ty, kteří by se rádi zúčastnili běžeckého soustředění. Možná jste to zaznamenali v magazínu PIMu, ale raději připomínáme, že se ve dnech 8. – 10. června v Račicích u Berouna pořádá další soustředění. Přihláška by se měla objevit každým dnem na www.pim.cz. 

Tak krásné zážitky s běháním!

zde jsou názory našich čtenářů, čerstvých prvomaratonců:

Letos jsem se popré zúčastnil Pražského maratonu. Na start závodu mě přivedla spíše náhoda. Chtěl jsem si to vyzkoušet a nevěděl jsem, co mám od toho „čekat“. V minulosti jsem sportoval, ale hrával jsem spíše fotbal, chodil po horách nebo jezdil na kole.

Letos jsem začal prvně více běhat a připravovat se na svůj první maraton. Moc jsem se těšil. Před závodem nechyběla nervozita, ikdyž vlastně o nic nešlo, jen jsem chtěl doběhnout do cíle. Čas byl pro mě nepodstatný, tajný cíl byl čas pod 4 hodiny. V sobotu jsem měl ze všeho takový divný pocit – že nemám dost natrénováno, měl jsem obavy, ať nenastanou nějaké zdravotní problémy nebo ať mě netlačí boty…Maraton jsem nakonec bez větších problémů doběhl.

Celý závod jsem byl nadšený atmosférou a pěknými scenériemi Prahy. Při zpáteční cestě domů na olomoucko jsem ve si vlaku říkal, že maraton už asi v budoucnu raději zkoušet nebudu. Když jsem se ale vyspal z únavy, další den mě ihned napadlo, že maraton určitě ještě běhat budu. Najednou mě začalo štvát, že už je po maratonu a bylo mi líto, že to všechno už skončilo. Mám na mysli to napětí a očekávání, „předmatratonský trénink“, přemýšlení o taktice, o tom, jak který úsek poběžím…atd. 

Byl jsem sice ještě plný dojmů, uspokojení a radosti ze skončeného ročníku, ale ten smutek a vyhlídka na „prázdný“ zbytek roku převažovala a cítil jsem se strašně nesvůj a vnitřně ztísněný, možná i nervózní. Jak jste napsal vy, i já jsem si dal otázku – ALE CO TEĎ? 

Na jednu stranu jsem si chtěl od běhání odpočinout a užít si toho klidu, když se vrátím domů z práce. Věděl jsem však, že to ale moc dlouho nevydržím. Běhání mě natolik uchvátilo, že jen těžko se budu vzdávat svých tréninků na mých tréninkových trasách. Těch vzpomínek za celé období před i po maratonu je tolik, že nejde jenom tak všeho nechat. Už teď přemýšlím nad tím, jak poběžím maraton i příští rok. Musím se smířit s tím, že Praha bude maraton pořádat zase až příští květen. 

Vím, že maratonské běhy jsou pořádány i jinde než v Praze, ale žádný jiný mě neláká tak, jak právě „ten náš“ marton. Jak tedy strávím zbytek tohoto roku? Nakonec jsem se rozhodl oprášit mé jiné radosti. Budu se teď věnovat cyklistice, kterou mám taky moc rád. Někteří říkají, že kolo a běh k sobě moc nejdou, ale mi tato kombinace problém nědělá. Po zbytek roku se budu udržovat v kondici a v pohybu, abych neztratil svůj rytmus. Nechci se však nikam hnát a tvrdě trénovat na nějaký závod, sledovat pečlivě kilometry, čas, tepovou frekvenci…atd. 

Chci si teď užívat radost ze sportu a z pohybu, volnost, uvolnění a kolo a běhání mi k tomu zaručeně pomohu. Intenzivní trénink na další maraton plánuju zahájit začátkem ledna 2007. Snad to bude stačit. Už teď se hrozně moc těším na příští ročník Prařského maratonu. Hlavně ať slouží zdraví. Ještě bych chtěl jednou říct, že můj první maraton byl ohromný zážitek a rozhodně na ten den nikdy nezapomenu.

Já prázdno necítím. Na druhé straně jsem asi ten PIM neprožíval až tak intenzívně, nebyl to můj první maratón; na druhé straně to byl pro mě prvý velký městský maratón, samozřejmě se mi líbil. Nedosáhl jsem zde ale vytčeného cíle (čas 3:30), takže o ztrátě motivace a o tom, že bych nevěděl, co dál, nemůže být řeč. 

Pro mě jsou závody jakési sloupy podél cesty, po níž jdu… Občas nějaký míjím, ale v podstatě je tam nepotřebuji… Pro mě je nejdůležitější, že běhání (to, čemu někdy říkáme trénink) je pro mě především „autogenním tréninkem“, a to v doslovném smyslu toho slova, protože při něm se přetvářím a dotvářím a obnovuji… Proto po běhání na mě nikdy nikdo nevidí únavu, ale spíše přemíru energie. 

Ano, i po letošním PIMu po návratu domů jsem se okamžitě ujal toho, že jsem masíroval dcerku, a posléze až do půlnoci poskytl lymfomasáž manželce… a cítil jsem se i po této masáži, jako bych tím byl namasírován i já… a snad i proto má regenerace proběhla obdivuhodně dobře. 

V následujících dnech jsem cítil jen trochu stehna, ale lýtka byla úplně OK, ale ve středu jsem už nastoupil na závod u Antroposu (chrtí dostih na 6,5 km 

Mám-li formulovat cíle (resp. další plánované závody), mám to trochu v mlze, prostě něco z té nabízené přehršle snad zrealizuji, lákají mě nějaké exotické zahraniční maratóny, ale ono prostě nejde všechno. Začátkem léta zkusím něco z ultra (částečně MUM, kousek nebo celý TMMTR), v srpnu Malý svratecký maratón (32 km), v září brněnskou pětadvacítku a třeba nějaký maratón s cílem udělat OR. Možná pak zkusit Chřibský, o němž se říká, jak je těžký (ale kterýkoliv z maratónů v MUM je podle mě těžší). 

Sváťa Sedláček