Pokud stále nevíte, jak naložit s posledním prázdninovým víkendem, neváhejte se přihlásit na Běhej lesy Jizerská a zažijte trasu zimní Jizerské 50 v letní variantě. „Můžete běžet naplno, a přitom vnímat i krásu okolní přírody a nemusíte se pekelně soustředit na každý krok jako v případě extrémních trialových závodů,“ říká Podroužek.

23 kilometrů pro aktivní sportovce

23km trať Běhej Lesy Jizerská je krásná. Je ideální pro ty, co mají něco naběháno (ti nejrychlejší zvládají uběhnout 23 km za méně než hodinu a půl), ale není zákeřná ani k těm, co třeba tolik neběhají, ale jezdí na kole, či na lyžích.

Důležité je se nějak hýbat, a hlavně by neměl být problém vydržet v pohybu déle jak hodinu. Potom Vás těch 23 km odmění krásným zážitkem, možná to bude i trochu bolet, ale je to ta příjemná bolest vytrvalců, ten boj se sebou samým. Navíc v opravdu příjemném prostředí Jizerských hor.

Rozmanitá trasa a krásy přírody Jizerských hor

Není to sice úplná rovina, ale trať je mírně zvlněná, běhavá a pestrá. Střídají se asfalt s pevnou písčitou cestou, občas je tam i lesní pěšina, a přestože se letos kvůli opravě vodní hráze neběží přímo kolem Černé Nisy, typické jizerské prostředí si zamilujete.

Dá se běžet opravdu rychle, frekvenčně a ani terénní vložky nejsou vysloveně nebezpečné, takže nehrozí vymknutý kotník na kamenech či kličkování mezi kořeny. Jinými slovy, můžete běžet naplno a přitom vnímat i krásu okolní přírody a nemusíte se pekelně soustředit na každý krok jako v případě extrémních trialových závodů. Ostatně i kopce jsou na trati docela mírné, a tak nikde není třeba přecházet do chůze.

Jak si rozložit síly? Nepřepálit start a vyběhnout zvolna

Start závodu je na lyžařském stadionu v Bedřichově, v nadmořské výšce cca 740 m. První km a půl stoupáte po široké písčité cestě, kdy hned začátek je trochu prudší a pak i konec stoupání k rozcestí u Buku je taky takový kratší hupík. Ale je to hned po startu a většina závodníků je plná sil a elánu, takže to ani bolet nebude.

Přesto doporučuji klidnější, ale konstantní tempo na rozehřátí se, určitě není vhodné vysprintovat první kopec a pak se dvacet kilometrů trápit. Tedy pokud jste se nevsadili s kamarádkou, že budete u Buku první.

Nemusíte se ani bát nějakého špuntu na trati, není to jako při startu zimní Jizerské 50, která začíná úplně stejně a dav se prakticky po pár metrech zastaví a mimo elitu jdou všichni pěkně sborem za tím prvním volem. Opravdu se předbíhat dá, a i z vlastní zkušenosti, kdy jsem ke konci závodu dobíhal pomalejší běžce z 12tky a nebyl problém se vyhnout či oběhnout i větší skupinku.

Změna trasy – letos neběžíme přes přehradu

Po prvním kopci následuje od Buku příjemný seběh po měkké cestě až na křižovatku, kde zatočíte doleva na úzkou příjemnou asfaltku. Po ní poběžíte asi převážně z kopce asi 3 km, kde z ní odbočíte doprava na lesní cestu a krátkým výživným kopečkem se dostanete k Maliníku. Tenhle kopeček je sice docela prudký, ale přibíháte k němu po delším seběhu, takže tepy nejsou vysoko, a navíc je docela krátký. Takže – když to trochu přeženu – se vyhoupnete nahoru skoro jenom setrvačností.

Od Maliníku vede pak pro mne hezká část tzv. po kanále až skoro k hrázi Černé Nisy. Tady je občas nějaký ten kořen, ale i tak se dá běžet krásně v rytmu, navíc je to příjemná rovinka, většinou schovaná v lese, takže tady to aspoň mně vždycky krásně ubíhá.

Jak jsem zmínil na začátku, letos se kvůli opravě trasa závodu vyhnula přeběhu hráze Černé Nisy, a tak budete mít přehradu schovanou po vaší pravé ruce a oběhnete ji velkým obloukem přes rozcestí Pod přehradou (kde by měla být první občerstvovací stanice) a Stammelův kříž. Využívejte občerstvovačky, doplnění tekutin je důležité

Po tzv. Elektrárenské cestě (příjemná široká písčitá cesta) se přes mírné stoupání a následně kratší seběh dostanete na velké rozcestí Závory. Odtud se dáte typickou jizerskou silničkou pár stovek metrů mírně se svažující až k rozcestí Za přehradou, kde ze silničky odbočíte po NS Černá Nisa, po které se mírným stoupáním příjemnou lesní cestou dostanete až na Hřebínek, kde je další občerstvovací stanice.

Doporučuji využít příležitost, protože v srpnu bývá i na horách docela teplo. Není nutné vypít galon vody a cítit šplíchání v žaludku až do cíle, ale při dlouhých bězích je nutnost zavodnění organismu klíčová. Já osobně třeba při závodech do té hodiny a půl trvání nepoužívám gely ani tuhou stravu, ale kdo je na to zvyklý, proč ne.

Nejvyšším bodem trasy je Olivetská hora

Z Hřebínku poběžíte asi kilometr opět po mírně se svažující asfaltce k Bílé Kuchyni, kde začíná stoupání na nejvyšší bod trasy – na Olivetskou horu. Nohy už můžou být po více než 15 km závodu unavené, přesto se dá toto stoupání celkem v pohodě zvládnout. Je totiž sice táhlé, ale ne prudké. Dříve se běhalo na Olivetskou i opačným směrem a tam bylo to stoupání o dost bolestivější, co si ještě živě pamatuji.

K psychické pohodě může přispět v tomhle táhlém asi jeden a půl km dlouhém úseku právě fakt, že bude následovat seběh. V něm doporučuji trochu obezřetnosti, přeci jenom už je to v poslední třetině trati a hlavně tady je trasa místy trochu nerovná a kamenitá. V téhle chvíli doporučuji spíše než kochání krajinou koukat pozorně pod nohy. Ale trvá to jen chvíli.

Poslední 3 km a hurá do cíle

Pak se kopec se zmírní a poté se rozletíte až ke křižovatce Za přehradou, kde ti rychlejší možná stihnou závodníky z konce startovního pole běžící teprve na Hřebínek. Přeběhnete pár metrů po asfaltu a odbočíte na příjemnou širokou písčitou cestu směrem k Vládní, která má zpočátku nepříjemný směr do kopečka, ale po pár desítkách metrů se narovná a můžete se opět naplno rozběhnout k poslední občerstvovací stanici.

A do cíle už Vám zbývají necelé 3 km, které jste už absolvovali po startu, jenže nyní je absolvujete v opačném gardu. Když se dostanete na vrchol posledního kopečku k Buku, máte už vyhráno a tady se můžete vyřádit, pokud vám zbyla síla, nebo pokud na Vás v cíli čekají fanoušci a chcete se předvést. Takže úsměv, narovnat se, zvednout trochu ty nohy od země a jste v cíli. Neváhejte, stojí to za to

Pokud bych měl shrnout na závěr to nejdůležitější: Nebojte se trati, přestože vede celá Jizerskými horami, není těžká a pokud se jenom trochu pravidelně hýbete, vážně si ji užijete. A na úplný závěr moje osobní zkušenost s Jizerskou 23tkou, běžel jsem ji několikrát a pokaždé se na ni těšil. I když se mi v závodě třeba úplně nedařilo, nebo jsem neměl tolik natrénováno a neběželo se mi lehce, ta trasa je tak zajímavá, že to stojí za to.

Dušan Podroužek

• Narozen 1974

• Atletice se věnuje od 16 let

• Absolvoval kolem tisíce závodů, posbíral řadu medailí na menších závodech různých distancí

• Dnes ho nejvíce baví běhat kratší krosové závody a silniční desítky (na ní má osobák 31:47)

• Mezi jeho další koníčky patří lezení po skalách, turistika, cestování a čerstvá dceruška

• Podílí se na blogu www.ZaBehu.cz manželky Evy.

Úspěchy:

• účastník MS v běhu do vrchu, USA – Aljaška 2003 a Itálie 2009

• účastník ME v běhu do vrchu, Německo, 2008

• 1. místo v celkovém pořadí seriálu Běhej lesy, delší trasa (2017)

• vítěz MČR v krosu veteránů (2016)

• 1. místo – Jizerská 50 (2015)

• 1. místo – Jizerský ultratrail (2015)

• 4. místo na MČR v běhu do vrchu (2013)

• mistr ČR v horském běhu (2012)