MS: Příprava na závod byla vysloveně perfektní a po dlouhé době jsem šla do závodu bez zdravotních komplikací a dobře naladěná. Byl to prostě po všech stránkách podařený závod, který mi v mé kariéře zatím chyběl.”

“Mezičasy ve Valencii jsem moc nevěděla. Sázela jsem na vodiče, ani jsem tentokrát neměla napsané mezičasy na ruce jako jsem měla v Praze. Navíc Valencie je podobně jako Praha zastavěná, takže mezičasy na hodinkách dost lítaly. Subjektivně jsem měla pocit, že od začátku běžíme mnohem rychleji, ale na desítce jsem zjistila, že to máme přesně. I půlmaraton byl krásně odběhnutý na limit. Na nějakém 30. kilometru začal jeden z vodičů zrychlovat, tak jsem si řekla, že to chytím a ta skupinka se začala roztahovat. V tu chvíli jsem začala natolik makat, že jsem už přestala stíhat počítat nějaké mezičasy a posledních 10 kilometrů jsem se cítila natolik špatně a měla jsem pocit, že tak hniju a ztrácím, že jsem byla přesvědčená, že na ten limit už neběžím, protože jsem měla už hodně vytuhlé nohy. Až 300 metrů do cíle jsem viděla, že běžím na limit.”

“Prvních dvacet kilometrů, to rozhodně nebylo o tom, že bych se cítila komfortně… Nebyl to úplně záměr, že bych měla před koncem zrychlovat, já se chtěla jen držet lidí, co šli na limit. Ale pomohlo mi, že jsem měla hodně natrénováno, včetně běhů nad tři hodiny, takže na to tělo bylo zvyklé. Ale byla jsem pak už hodně dezorientovaná a ani jsem nevěděla, na co (jaký čas) běžím”

VJ: “My jsme věděli, že Moira na to má (zdolat kvalifikační čas). V pohodě. (smích v sále, protože Moira po těchto slovech vykulila oči). Já jsem třeba pražský maraton vůbec nehodnotil špatně. Sice to nešlo podle představ, ale věděli jsme, že to je zkušenost s maratonem. Navíc to bylo z takové přípravy nepřípravy po nepovedeném půlmaratonu se střevními potížemi. Pak nevyšlo soustředění ve vysoké nadmořské výšce. A stejně z toho bylo 2:31:50 v Praze, kde není vůbec lehká trať. A já s tím byl strašně spokojen, protože jsem věděl, že to otvírá cestu na MS. Naštěstí na svazu lidi také viděli Moiry výsledky na kratších tratích. A v den závodu se musí sejít všechno, což se ve Valencii povedlo. Už v Budapešti porazila několik holek s lepšími osobáky. To už ukazovalo, že na to má porazit ten kvalifikační čas. Možná taky pomohlo, že jsem před závodem Miře dal trochu volnost. Já bych možná ten závod dal trochu jinak. Já na negative splity moc nedám, ne vždy se to úplně povede na to takto běhat, jakkoliv je to ukázka dobré trénovanosti. Ale říkal jsem Moiře, ať běží na pocit, že tam vodiči ve Valencii jsou na ten limit, a ať se rozhodne někde na 15. kilometru, podle toho, jak se bude cítit.”

“Na zhruba 30. kilometru jsem s Moirou asi 150 metrů běžel a říkal jsem jí, ať se té skupinky drží, že jdou na limit. A ta atmosféra byla nepopsatelná, poslední kilometry to bylo jak na Tour de France, jak lidi fandili podél trati a utvořili špalíry. Prostě se vše krásně sešlo a jsme za to moc rádi!”

MS: “Pravda, doběh do cíle jsem si představovala trochu jinak, než že poslední stovky metrů půjde obsah mého žaludku ven. Myslela jsem, že si konec závodu naopak užiju a budu se radovat z výsledku, namísto toho jsem se po doběhu sesypala. To je asi jediná část závodu, na kterou nebudu úplně dobře vzpomínat.”

Co dál v přípravě:

“Zatím to ještě pořád vstřebávám, ale něčím se odměnit musím. Teď je pro to nejlepší příležitost. Teď je na řadě odpočinek. Určitě dám týden bez běhání, pak začnu poklusávat, pak pojedu na dovolenou a pak začnu péct (cukroví).”

“Letos jsem běžela tři maratony, to je určitě nadprůměr. Určitě bych chtěla zůstat na silnici a na jaře si dát nějaký rychlý závod, desítku či půlmaraton.”

“Je to velké zadostiučinění za předchozí neúspěchy, hlavně za předchozí neúspěchy (v pokusu dostat se na olympiádu do Tokia, pozn. red.). Šlo o to načasovat formu na ten jeden den v roce a ten pokus naštěstí vyšel. Při předchozích maratonech jsem nebyla úplně fit.”

“Navíc to byl závod, který vyšel svými podmínkami. Bylo dobré počasí, Valencie je jednou z nejrychlejších tratí na světě, takže bylo štěstím, že jsem mohla startovat na takovémto elitním závodě. Pořád okolo mne někdo běžel, neběžela jsem sama, pořád jsem měla někoho na dohled, což strašně pomáhá. Měli jsme vodiče a měla jsem i boty, které mi opravdu sedly. Prostě všechno, co nám tři roky chybělo, se nyní hezky sešlo.”

VJ: “Čas Moiry jsem trochu očekával, protože byla zdravá, příprava se povedla a negativní split? To je pro mne jako trenéra potvrzením, že se příprava povedla a že to nebyla náhoda.”

“Teď si Moira potřebuje odpočinout, přípravu bychom chtěli začít někdy na konci roku, a když se povede manažerovi sehnat nějakou rychlou desítku či půlmaraton v únoru, březnu či dubnu, tak tam bychom chtěli určitě závodit. Maraton dá opět až na olympiádě.”

“Příprava na Valencii byl i modelem pro přípravu v příštím roce, protože po šesti týdnech přípravy dala v Malaze půlmaraton v rámci příprav a ladění na maraton. A pět týdnů nato dala maraton. Což je model, který bychom rádi zopakovali i příští rok, kdy se má Moira zúčastnit ME v půlmaratonu.”

MS: “Na desítce a v půlmaratonu bych určitě chtěla ještě své limity posouvat. Maraton asi není tou hlavní disciplínou, na půlmaratonu se cítím nejlíp, a i vzdálenostně mi sedí nejlíp.”

Změna stravy:

MS: “Stravování byl vždy u mě malý háček od doby, kdy jsem se začala na maratony připravovat. Teď už jsem měla velký energetický příjem, naučila jsem se stravu jíst ve velkém. Po Budapešti jsme překopávali tréninkový plán, takže jsem se cítila opravdu odpočatě, což jsem potřebovala. Fungovala regenerace mezi tréninky.”

“Strava byla založená na vysoká energetickém příjmu, což jsou primárně sacharidy. Nějaké dva týdny do závodu jsem se opravdu snažila ten příjem ještě víc navyšovat a den před závodem byly stoprocentním příjmem byly cukry v podobě dvou večeří. S tím jsem se potřebovala předzásobit.”

VJ: “Na radu profesora Libora Vítka, se kterým spolupracujeme na složení stravy od loňského listopadu, se strava navyšovala postupně. Teď Moira klidně sní i půl kila těstovin, aby vydržela zdravá a mohla patřičně trénovat. Není to jen o 14 dnech před závodem, je to spíš až o třech měsících do závodu (kdy se začne navyšovat objem jídla, pozn. red.) To byl dřív velký limit u Moiry, než se naučila jíst svačinky a jíst několikrát denně.”

MS: “Hodně je to o přílohách, ať už to je rýže nebo těstoviny. Mnohem víc příloh než bílkovin.”

VJ: “Po závodě jsme si pak dali jako vítězný pokrm paelu. Takže zase rýži…” (smích)

Ohlédnutí se za sezonou:

MS: “Ten zlom v psychice přišel po Budapešti, kdy jsem už věděla, že mám vlastně jen jednu jedinou reálnou šanci se dostat na olympiádu. Maratonská kvalifikace se ukončuje už koncem ledna, prvních 65 míst, pak se bude jen donominovávat do těch 80 míst, tak jsem věděla, že to bude buď-anebo, tak jsem se tak zasoustředila na to, abych se na to připravila. Byla to ona meta.”

“Příprava nebyla od loňského Mnichova optimální, byly tam zranění a nemoce, do prvních závodů jsem šla se střevními potížemi a nebylo to optimální. Vše se tak nějak táhlo. Až po Budapešti jsem se začala cítit dobře. Pomohlo i to, že jsem začala běhat v přípravě jinak, méně objemů, ale kvalitativně lépe.”

Vyhlídky na olympiádu:

VJ: “Motivace pro Paříž? Tak na olympiádě už Moira je, takže v Paříži chceme udělat co nejlepší umístění, že jo? V maratonu se dá v takové soutěži uspět. Na poslední olympiádě běžela Američanka Molly Seidel teprve svůj třetí maraton, zaběhla 2:26 a skončila třetí! Tam to bude o maličkostech. Nebude tam ani tolik Afričanek, jen ve Valencii jich bylo snad 15. A v den závodu se hodně rozdíly smazávají podle toho, co komu ten den sedne, a je jedno, zda máte osobák 2:22 nebo 2:28.”

MS: “V maratonu, když stojíte na startu, se osobáky tak trochu anulují. Maraton je tak specifický a vždy je šance, že to někomu ulítne, jako teď mně o čtyři minuty. A někdo zase může běžet o deset minut pomaleji.”

VJ: “Každý, i ten nepovedený maraton, nás v něčem školí. I po tomto posledním jsme si řekli, že si po pár dnech sedneme a řekneme si, co bychom mohli udělat jinak. Rezervy určitě ještě jsou.”

K botám:

MS: “Nové boty Puma PUMA Fast-R NITRO 2? Bylo to určitě důležité placebo, protože jsem byla strašně nadšená, když jsem si ty boty brala na sebe poprvé. Fakt jsem se těšila, až v nich budu moci závodit. Boty mi určitě dodaly dávku vyššího sebevědomí.”

“Nové boty jsou lepší v tom, že jsou měkčí při dopadu a šetříte tím energii i nohy samotné. To je hlavní faktor, ve kterém jsem si libovala. Přijdou mi takové ‚skákací, pérovací‘, který hodně pomáhá. Zaujalo nás i to, že karbon pokračuje před botu samotnou a prodlouží tak krok.“

Dotaz, zda boty pomáhají k překonávání světových rekordů: “Určitě ano, protože dřív se běhalo v minimalistických botách s nízkou podrážkou. Dnes běžíte v pohodlí, necítíte ani po 30 kilometrech nárazy, což pomáhá i jako placebo. Konkrétně tento model jsem dostala už v létě, ale absolvovala jsem v nich snad jen jeden trénink, protože tyhle boty nemají dlouhou životnost a nechtěla jsem jít do závodu v ošlapaných botách. A taky jsem se na ně těšila, že si je užiju až v den závodu.”

VJ: “Pokrok v botách je velký, ale tím pádem je i posun v kvalifikačních limitech. Před deseti lety jste se dostali na olympiádu s časem o 10 minut pomalejším, na to nezapomeňme.”