V české výpravě letos moc špičkových jmen nechybělo, přesto asi tým mužů čekal lepší výsledky. A asi nikdo nečekal, že tahounem výpravy budeš ty. Jaké to bylo, nechat ve výsledcích za sebou ikony typu Radka Brunnera či Petra Válka?

“Pohybovat se v takové vybrané společnosti je velká čest, zážitek a zároveň zodpovědnost! Kromě Jirky Horčičky, který si léčí nohu po operaci, se na Tchaj-wanu sešla celá česká mužská i ženská ultra elita, samo kromě mě, úplného nováčka. Užíval jsem si jejich vyprávění o jiných závodech a nasával zkušenosti. Na pokoji jsem byl s Markem Jiráskem, dalším špičkovým běžcem. Prakticky každý, kdo dorazil, má zkušenosti s velkými závody! Já byl letos poprvé na MČR a pak rovnou zamířil na nejvyšší metu v podobě mistrovství světa! Mým cílem bylo zaběhnout 240 km a jako nováček repre neudělat ostudu. Samozřejmě jsem počítal s tím, že ostatní kluci zaběhnou alespoň podobně jako právě na MČR na Kladně, tedy přes 240 km. Bohužel nedokážu vysvětlit, co přesně se stalo. Petr Válek běžel pěkně, akorát jak se zmínil po závodě, ten den na víc už nebylo. Zbyněk Vondrák přes bolesti paty bojoval statečně a natočil přes 200 km. Počasí bylo zamračené, střídavě deštivé a dost foukalo a asi i to hrálo roli. Každý další měl nějaké jiné trable, které nakonec udělaly své. Tohle je prostě ultra. Můžeš běžet šest, osm nebo 12 hodin skvěle, a pak najednou se něco stane a už jen chodíš nebo to prostě zabalíš a musíš polknout tu hořkou pilulku, že tento den to nešlo. Podobných případů tam bylo letos hodně, včetně hvězd jako Camille Herron. Naše holky na druhou stranu zaběhly fantasticky a právem jim náleží bronz. Bylo úžasné vidět, jak lezou na podium při ceremoniálu, moc jsem jim to přál!”

Řešilo se, že národní tým neměl úplně nejlepší vybavení (dresy) a cestu a pobyt jste si museli zaplatit sami. Jak tohle vše hodnotíš?

“Otázka dresů a vybavení na MS mě trochu zaskočila. Nutno připomenout, že jsem naprostý nováček a jediný z české repre na Tchaj-wanu, kdo doposud neměl žádnou zkušenost, tak jak ostatní. Z různých zdrojů a výpovědí před mistrovstvím jsem zjistil jednoduchou věc, že ultraběžci nikam vlastně nepatří. A přijít na atletický svaz a požádat o repre dresy – přeci jen jedeme reprezentovat Česko na mistrovství světa – je věc složitá. Dostali jsme nakonec přiděleny malé batůžky s vybranými kusy oblečení a to jenom ti, kteří letos ještě nežádali. Ostatní, kdo měli věci už z loňska, neměli nárok. Všichni muži jsme dostali například dámská tílka. Já to svoje věnoval 12leté dceři, protože bych to neoblékl. Moje bunda byla bez štítku, použitá a na zádech dokonce špinavá od bahna, naštěstí to pračka vyřešila. Měl jsem v podstatě jedno jediné repre červené třičko, které jsem musel použít na nástupy, ceromoniál a ještě svůj závod. Na závodu jsem si to oblékl přes jiné svoje tričko. Naštěstí nebylo na mistrovství vyloženě teplo, foukal vítr a střídavě pršelo celou dobu, jinak si to neumím představit, asi bych se uvařil. Nemluvě o tom, že by se chtěl například člověk převléknout, což se běžně na 24hod závodu dělá. Já měl prostě smůlu. Ostatní členové měli ještě z minulých let jiné starší dresy ve více kusech, variantách a mohli po dešti aspoň do sucha. Na mistrovství jsme mohli nahlásit několik variant, což jde, ale mít 3–4 různá týmová trička, bylo fakt zvláštní. Sousedka Mirka má syna v české floorbalové reprezentaci a věnovala mi před cestou na moje mistrovství několik speciálních nalepovacích vlaječek na oblečení. To mi dost pomohlo, protože jsem si to nalepil na svojí neutrální bundu, tričko, kraťasy, ve kterých jsem běžel 24hodinovku, a měl něco náhradního na oficiální procedury v rámci šampionátu, jako byly úvodní večeře a nástupy, technický meeting, závěrečný ceremoniál udílení medailí a další. Tento problém jsem už pocítil na letišti po příletu do Taipei, kde jsem viděl ostatní týmy s krásnými sety, od kufrů, batohů, teplákové soupravy, bundy a vše, co k tomu patří. Naše repre měla staré vyřazené kousky, ještě z doby před Covidem, tak nějak to, co zbylo na Svazu ve skladu v různých podobách, velikostech a kvalitě. Bylo to takový smutný, ale nějaký trable s dresy mi nijak nezkazily celkový pozitivní dojem z toho být na MS. Jsem obyčejný člověk a normální hobby běžec s rodinou, dětmi a prací a být tam, to je nezapomenutelný a těžko popsatelný zážitek.”

„Běh je férový a zároveň přísný pro všechny stejně. Při závodě mají všichni stejné podmínky, počasí a vzdálenost nebo omezený čas. Mám pocit, že ultra je ještě o úroveň výše, protože tady musí hrát dobře i hlava. Obecně můžete být bohatý, chudý, inženýr, lékař nebo kdokoliv, ale na trati máte všichni stejné možnosti. A to mi přijde zajímavé.“

Určitě jsi objevem české výpravy na letošním MS. Jakkoliv tě znají znalci ultra, pro širší běžeckou veřejnost jsi novým jménem. Jak by ses a své běhání představil ty sám?

“Moje běžecká skupina se motá hlavně kolem trenéra Vládi Šáfra, pár lidí z práce www.ricardo.com, vyhráli jsme například před dvěma lety týmovou štafetu v rámci RunCzech půlmaratonu. Máme s manželkou několik svých oblíbených závodů, kde máme kamarády a kam se rádi vracíme. za všechny budu jmenovat 250 Český ráj, Běhy do kopců, Pražský Kelt a další. Dostat se do reprezentace je obrovský úspěch a jsem rád, že se mi můj pobyt na MS v Tchaj-wanu povedl dle plánu. Pozornost běžecké veřejnosti? Nevím, pozornost si zatím hlavně užívám v rámci rodiny a nejbližších přátel a tak to i zůstane.”

Jak vypadala tvá příprava na Tchaj-wan? Kdy ses o nominaci dozvěděl?

“Po úspěšném MČR na 24 hod na Kladně v červenci, kde jsem zaběhl 237 km a skončil na 4. místě, mě v srpnu kontaktovali Radek Brunner a Jirka Horčička a v podstatě mě pozvali na MS na Tchaj-wan, ať jedu s nimi. Dan Orálek mi pak poslal oficiální pozvánku za UltraČAU, tedy České asociace ultramaratonu. Dcery mi to dovolily a mohl jsem odjet za podmínky, že zaběhnu alespoň 240 km, jinak ať se z MS nevracím (smích). Tak jsme jim to slíbil a s tímto cílem odletěl do Taipei. Pro mě věc do té doby nepředstavitelná. Vlastně už to 4. místo na Kladně na MČR a možnost se postavit na rozšířené stupně vítězů vedle jmen jako Horčička, Šumný a Brunner, bylo pro mě velké překvapení a zážitek. Moje tréninky během října a listopadu jako příprava na MS se jen navýšily v rámci objemů, běhal jsem i vícefázově, brzy ráno, pozdě večer atd. Obzvláště vícefázové běhy, klidně dva i tři denně v rámci týdne, mají u mě větší tréninkový efekt než si dát 50 km v kuse a pak druhý den odpočívat. Loni jsem dal necelých 4000 km, o rok předtím lehce přes 4000 a letos se poprvé dostal přes 5000. Kdo chce podrobnosti, můj účet na Stravě je otevřený.”

V článcích o Tchaj-wanu jsme nesprávně uvedli, že slavíš během šampionátu narozeniny, bude to až v únoru. Za to se omlouváme. Nicméně – co se u tebe coby čtyřicátníka plus změnilo ve smyslu běhání, fungování těla a třeba životně-sportovních plánů?

“Článek na www.behej.com o úspěchu našich žen na MS a zmínka o mých narozeninách nás zastihly ještě na Tchaj-wanu. Milan Šumný přišel na snídani a gratuloval mi k narozeninám, což bylo milé. (smích) Namísto 12/2 se kdesi na internetu objevilo 2/12. Každopádně k otázce: v únoru budu slavit 45 a běhám ultra přibližně 3–4 roky. V roce 2020 jsem si zaběhl první ročník Pyšelského UltraKopečku a další rok to zopakoval. V roce 2021 jsem přidal ještě svůj oblíbený závod Pražský Kelt, kde jsem skončil čtvrtý a další ročník dokonce už třetí, s pohárem. Letos jsem byl na Keltovi jako support stanice na 55. km v Chuchli a pomáhal běžcům – moje žena úspěšně závodila – s občerstvením a kontrolou. Vyzkoušel jsem závody jako ZubatáUltra, PVLH24, loni Pražskou stovku, letos MČR na 100 km v Plzni a jiné. Řídím se a vnímám svoje tělo a moje běhy a závody se tomu přizpůsobují. Nemám z minulosti a z mládí žádnou atletickou přípravu a nemám tím pádem rychlost. Nikdy už nebudu ve svém věku běhat maratony pod tři, tempem 4:00/km atd. Před pár lety jsem si zaběhl 5 km pod 20 minut, desítku pod 40 a půlmaraton pod 90. Tím jsem ale tento svět opustil. Na delších distancích jsem zjistil, že mohu soutěžit a úspěšně, dokonce se i umístit na pěkném místě. Asi je to právě tím věkem. K ultra musí člověk dozrát.”

Z ultraběhů, jsi víc silničář, nebo tě to táhne do trailu a hor?

“Baví mě běhy všeho druhu! Člověk by měl být všestranný. I pro zdraví, udržování si dobré kondice, vyhnutí se zranění z přetížení je lepší měnit povrchy, používat různé boty s různými dropy (sklon od paty ke špičce, pozn. red.) a zatěžovat tělo komplexně. Stejně tak k běhu by se měly přidat i další aktivity, jako je kolo či chůze po horách, které pomohou k regeneraci.”

Vídáme tě běhat u Vltavy, jaká máš další oblíbená tréninková místa?

“Bydlím v Praze na Hájích a běhám si svůj oblíbený okruh přes Průhonice, Vestec a Kunratice a zpět domů. Dá mi to něco kolem 22 km. Pak mám taky rád výběhy kolem Vltavy v Karlíně z práce v rámci obědové pauzy. Když u Vltavy moc fouká, zanořím se do Stromovky, kde to má moc pěknou atmosféru a klima. Je tam hodně prostoru, běžců, kteří se navzájem zdraví, prostě mám to tam rád. Když jedeme s rodinou na víkend do Rychlebských hor, kde mají rodiče mojí ženy chalupu, jsou tam moc pěkný horský traily na Smrk, Paprsek a jiné.”

Běh a ultra zejména mívají lidé někdy spojovány s tím, že jsou doménou lidí spíše nižších příjmových vrstev, ale tvůj ‚background‘ je zcela opačný…

“Vystudoval jsem VŠB-TU Ostrava, katedru-obor materiálové inženýrství. Po vejšce jsem nastoupil do automotive jako vývojový inženýr. Přes pozice jako sales a project manager se pohybuji v této oblasti od promoce v roce 2002 dodnes. Později v roce 2010–2012 jsem studoval MBA na Joseph, M. Katz Graduate School of Business, University of Pittsburgh. V rámci svých cest a pracovních projektů jsem žil v letech 2004–2005 v Monterrey v Mexiku a mezi roky 2006 a 2008 v Německu, kde jsem se naučil a plynně mluvím kromě angličtiny ještě španělsky a německy. Od roku 2012 pracuji jako project manager-vedoucí mezinárodních projektů v britské konstrukční a poradenské firmě www.ricardo.com v Praze v Karlíně.”

Mimochodem v čem jsi na Tchaj-wanu běžel? Máš oblíbenou značku či model bot?

“Dobrá výbava na běh je důležitá a na 24 hod úplně! Tady vám nic nesmí selhat a hlavně překážet. Boty musí sedět skvěle a stejně tak trenky, tričko, ponožky atd. Jakákoliv drobná věc, tlačení a nepohodlí, se projeví a pekelně vymstí v podobě odřenin a puchýřů už za pár hodin. Používám už roky boty americké značky Brooks, hlavně modely Ghost (tento rok už číslo 15) a letos nově i Glycerin 20. Dřívější modely Glycerin byly na mě moc měkké, ale letošní varianta používá dusíkem „nafoukanou“ pěnu podobně jako jejich trailový model Caldera 6, a to mi až zázračně vyhovuje. Ghosty jsou tužší, ale běžel jsem v nich MČR na 100 km i na Kladně 24 hod a drží nohu skvěle a nic po dlouhém běhu nebolí. Glycerin 20 je trochu měkčí a pohodlnější a vzal jsem si je na MS v Taiwanu. Oba modely jsou ale moje ‚go-to‘ boty na silnice. Na rychlejší tempové tréninky na dráze a intervaly mám ještě model Hyperion, také od Brooks, a jedny karbonky od Hoka One, konkrétně model Carbon X. V terénu mám ještě rád modely Speedgoat a Torrent of Hoky a zmíněnou Brooks Caldera.”

Na sítích vyjadřuješ vděk za rady kouče Vladimíra Šáfra. Jaká je jeho role v ultrapřípravě?

“Běhám pod Vláďou od začátku, nikdy jsem vlastně ani neřešil jiného trenéra. Když jsme spolu začali v roce 2016, sdělil mi, že zdravý jedinec musí zaběhnout 10 km pod 40 min a půlmaraton pod 90 minut. Tréninkové plány jsem dostával týdně a snažil se je plnit, aspoň na začátku určitě (smích), teď už si trochu běhy upravuji podle sebe. Přišlo mi naprosto v pořádku mít nějaký plán, trenéra a rozvrh, co dělat. Moje kancelářská práce, rodina a nedostatek času mi ani nedovolují něco studovat a něco si vymýšlet sám. Trvalo mi tři roky, než jsem domluvených met dosáhl. Najednou přišel Covid a trochu prázdno v tom, co dál. Už jsem splnil vše, co po mě chtěl trenér. A další možností, i s ohledem na věk, bylo právě ultra. Během Covidu bylo jaksi více času na dlouhé toulání, a tak to trochu vykrystalizovalo.”

Co je na ultraběhu pro tebe nejvíc sexy, že ses pro něj rozhodl?

“Jakýkoliv běh je férový a zároveň přísný pro všechny stejně. Při závodě mají všichni stejné podmínky, počasí a vzdálenost nebo omezený čas. Mám pocit, že ultra je ještě o úroveň výše, protože tady musí hrát dobře i hlava. Obecně můžete být bohatý, chudý, inženýr, lékař nebo kdokoliv, ale na trati máte všichni stejné možnosti. A to mi přijde zajímavé. Našel jsem taky v ultra jakousi pohodu, když kroužím několik hodin na okruhu dlouhém 1 nebo 2 km, jako právě při 24hodinovce, nebo se plácám 24 hodin blátem na Pražské stovce a nadávám na Olafa (Čiháka, pořadatele P100, pozn. red.), co to vymyslel, stejně tam najdu kolem sebe jakousi auru a pocit pohody, kde se mi dobře funguje a běží. Nacházím tenhle pocit, když jdu kroužit do Stromovky 30 km v rámci tréninku nebo v noci na 24hodinovce a asi mi to dělá dobře. (úsměv)”

„Našel jsem v ultra jakousi pohodu, když kroužím několik hodin na okruhu dlouhém 1 nebo 2 km nebo se plácám 24 hodin blátem na Pražské stovce a stejně tam najdu kolem sebe jakousi auru a pocit pohody, kde se mi dobře funguje a běží. Asi mi to dělá dobře.“

Sedí-li údaje běžeckých tabulkách, začal jsi se závoděním až v roce 2017. Kdy jsi vyběhnul vůbec poprvé?

“Běhat jsme začali s manželkou někdy v roce 2016. Ona začala tehdy na jaře navštěvovat Běžecké tréninky Vládi Šáfra, tenkrát ještě pod firmou Triexpert, a já se přidal na podzim. Doma jsme čekali tak nějak až mladší dcera dosáhla přibližně tří let věku a měli jsme už trochu energie začít něco dělat. Běh byl první volbou, protože je to jednoduchý sport. Člověk potřebuje jen boty a oblečení dle počasí. Nemusíš mít žádné další vybavení, ani místnost nebo halu jako u jiných sportů. Každý může běhat kdykoliv a kdekoliv.”

Ale tvé současné výkony naznačují, že ke sportu jsi asi měl vždy blízko, že fond máš… Mimochodem při tvých současných dávkách, jak to nese tělo a jak moc se ho ‚hlídáš‘?

“Jako mládě a junior jsem hrál fotbal ve Slaném, kde jsem se narodil a žil do promoce na vysoké, což byl asi hlavní sport. Na 1. ZŠ ve Slaném jsem také reprezentoval na atletických závodech v rámci okresu a kraje. Posledních 15 let žiju v Praze. S rodinou a dětmi musíš být všestranný a děláš prakticky vše, kde se člověk hýbe a jakkoliv se věnuje dětem – od kola, všech míčových her, stolního tenisu, lyžování až po chození po horách. Jako běžec jsem se za ta léta naučil běhat tak – jak říkám – „na pohodu“ (úsměv). Slovy běžce – a u ultra obzvlášť – se pohybuji prakticky jen v rege zóně. Do anaerobního pásma se dostávám, když běhám 5, 10 nebo snad půlmaraton, ale to už jsem fakt dlouho jako závod naplno neběžel.”

Jak tedy trénuješ?

“V rámci tréninku se pohybuji na dolní aerobní hraně. Ultra si myslím se jinak běhat nedá. U závodů 100 km a více, jakmile se dostáváš příliš vysoko do horního aerobního pásma a výše, je třeba zvolnit a sklepnout to dolů, jinak dlouho nevydržíš. Například při 24h závodě se v noci ochladí a tepovka jde příjemně dolů a s tím se dá pracovat, jde udržet tempo větším úsilím atd. Tepovku jsem hodně sledoval na začátku, teď už běhám více na pocit. Běhám tak, že když zaběhnu trénink jeden den například 20–25 km i více, musím být v poho, takže druhý den jdu znovu klidně to samé.”

Co říká na tvé (ultra)běhání tvá rodina? Na žebříčku tvých priorit, kde se běh momentálně nachází? Třeba ve srovnání s rodinou, prací, koníčky, seberealizací?

“Máme dvě úžasné dcery, Amálku 10 a Káju 12 let a rodina je samozřejmě na prvním místě. Ale je jasný, že běháním člověk ukrajuje čas z rodinného rozpočtu. Manželka se většinou snaží prakticky plánovat tréninky, jak svoje, tak i moje, abychom našli nějaké rozumné kompromisy. Děti už teď doma vydrží samy a vlastně se dostávají do věku, kdy už jsou rády sami. Já občas běhám brzy ráno, nebo pozdě večer, stejně tak využívám obědovou pauzu v práci, nebo si doběhnu po práci domu a například děti vyzvednu na kroužku atletiky v Hostivaři, kam mi manželka přistaví auto, atd. Chce to využít každý moment efektivně. Někdy cestu na dovolenou v rámci ČR spojíme také s tréninky. Během Covidu jsme například jeli do Lužických hor tak, že já vyběhnul z Prahy a po 30 km jsme se vystřídali. Manželka sedla na kolo a dojela 140 km na místo. Dětem se věnujeme pak společně, jezdíme na závody a různé akce a snažíme se oba, aby byly holky zapojený a měli aktivní a zdravý způsob života, ale zároveň měly čas na školu. Rád bych určitě vyzdvihl skutečnost, že bez podpory mojí manželky a celé rodiny se podobné velké cíle jako MS na 24 hod uskutečnit nedají a právě mojí rodině míří to největší poděkování za moje úspěchy!”

Jaké jsou tvé další plány, sny a ambice? Co ty a Spartathlon?

“Od návratu se soustředím více na vánoce, užívám si cukroví, které moje žena umí skvěle a dělá každý rok 12 druhů a těším se hlavně na pohádky a sváteční atmosféru. Z mých hlavních plánů bych určitě rád zmínil právě ten Spartathlon, který bych chtěl absolvovat už příští rok. Kvalifikační A-limit 225 km jsem si splnil právě na Kladně při MČR a teď jen potvrdil na MS na Taiwainu.”