Terko, jak vypadala tvá příprava na úspěšnou olympijskou kvalifikaci v Seville?

"Když to vezmeme od mistrovství v krosu na začátku prosince, tak jsem pak byla cca na 10 dní na soustředění v Melagu, ze kterého jsem se vracela těsně před Štědrým dnem. Ještě o vánočních svátcích jsem odlétala na téměř třítýdenní soustředění do Malagy. Po návratu jsem chytla nějakou virózu, jakmile jsem se z toho dostala, jsem odjela do Melága, kde jsem po týdnu znovu onemocněla, takže měsíc do závodu jsem byla hned dvakrát nemocná. A po návratu mě čekaly státnice… Prostě z toho pohledu příprava nebyla úplně ideální.” (smích)

Dokonce jsi prý musela velkou část závěrečné části přípravy odběhnout na páse?

“Ano, většinu těžkých tréninků jsem odběhala na páse, ven jsem chodila, jen když bylo příznivé počasí, abych minimalizovala riziko další nemoci. Poslední těžký trénink zhruba týden před závodem jsem ale odběhala venku. Jinak to ani nešlo vymyslet, protože počasí v lednu bylo chladné a měla jsem za sebou dvě nemoci.”

Přesto jsi Sevillu zaběhla skvěle. Oproti plánům jsi ji rozběhla ještě rychleji, než by odpovídalo limitu. Byl to záměr to napálit a zkusit nějak udržet do konce?

“Startovala jsem v elitní vlně a při řazení se na startovní čáru jsem se ne úplně plánovaně dostala přímo do první řady. Tam jsem byla vidět i v televizním přenosu, prý snad poprvé a naposledy… Na technické poradě před startem nám říkali o vodičích, kteří půjdou na různé časy, a já se chtěla chytnout těch posledních, kteří měli jít na čas tuším kolem 2:26. Že to s nimi zkusím rozběhnout a pak uvidím, jak to půjde. Jenže jak jsem nakonec stála přímo na startovní čáře, tak jsem se bála, aby mně po startu nepřeválcovali, tak jsem se musela zařadit a vodiče jsem do konce závodu už neviděla. Každopádně začátek jsem hodně překopla.” (úsměv)

Kdy ti bylo v závodě nejhůř?

“Asi nejhorší úsek byl někde mezi 30. a 35. kilometrem, kde jsem – myslím – nejvíce zpomalila. V první části závodu byly na občerstvovacích stanicích lahvičky s vodou, a to bylo super, to se člověk napil i polil, aby se ochladil. V druhé části závodu byly „jen“ kelímky, které jsou nalité jen napůl, takže když si je vezmete a tu půlku vypijete, na polití už tam prakticky nic nezbyde. Jelikož jsem běžela v elitní vlně, tak jsem na stole měla postavené i svoje pití, takže v té druhé půlce jsem se po napití ionťákem i polévala, abych se ochladila. To ovšem způsobilo, že kolem toho 30. km se mi při každém kroku lepila lýtka ke stehnům. Takže jestli tam nějaká krize byla, z mého pohledu jsem vnímala tohle – jak se mi lepí nohy. Bylo to hrozně vyčerpávající, tento úsek. Kolem toho 35. km na mne Vláďa zakřičel, ať se ještě seberu. Tam se mi i trochu povedlo smýt si ten ionťák, což mi dost pomohlo.”

To jsou všechno poměrně humorné zážitky, skoro jako by úkol dostat se na olympiádu byla legrace… Nicméně s Moirou, se kterou nyní oblékáte a obouváte značku Puma, jste obě zvládly výrazný výkonnostní posun, bez kterého byste se do Paříže neprobojovaly. Co to udělá s psychikou? Vírou v sebe sama?

“Popravdě, už jsem skoro nevěřila tomu, že by se to povedlo. Protože na maratony předtím, v Hamburku a Frankfurtu, jsem fakt byla dobře připravená a pak se to vždy pokazilo… Na Sevillu jsem naopak byla připravená nejhůř, co jsem kdy před maratony byla.”

No ale Sevilla tě pak musela hodně nakopnout pro Paříž, ne?

“Do Francie pojedu určitě s tím, že se tam hlavně chci poprat o co nejlepší umístění. Tamní trať vůbec není stavěná na rychlé časy, ani profilem – s převýšením 430 metrů -, ani časem startu v 10:30.”

Chápu, ale přepsala ti Sevilla nějak vnitřně vnímaný limit, na co při maratonu máš?

“Je to asi spíš otázka na trenéra, ale subjektivně si myslím, že mám na to jednou běžet někde kolem 2:25. Už jen s ohledem na to, že příprava před Sevillou byla taková, jaká byla. Maraton je loterie, jednou se ti může sejít vše, jak má, ale taky se to už vůbec nikdy sejít nemusí. Každopádně tyhle predikce se netýkají Paříže, tam si myslím, že se nepoběží ani pod 2:30, snad vyjma těch prvních.”

Dá se nějak konkurovat africkým běžkyním?

“Tak budeme doufat, že je u nich vše čisté… (úsměv). Ony to ale mají geneticky dané, my můžeme trénovat a snažit se být co nejlepší, ale stejně je tam to ale. Každopádně cílem je posouvat své časy a zlepšovat samu sebe. Poměřovat se s jinými je samozřejmě super, ale pro mne je asi nejdůležitější, abych se já sama zlepšovala, posouvala své vlastní limity. Každý máme svou vlastní cestu. Nechci se moc soustředit na ostatní.”

Tys nedávno podepsala sponzorskou smlouvu s Pumou, máš za sebou i pár závodů v jejich závodkách. Do té doby jsi běhala v Nikách a Sevillu jsi si zaběhla v adidasech. Máš tedy možnost srovnání…

“Měla jsem nabídky od Pumy a RunCzechu, který spolupracuje s adidasem, skoro rok, ale trenér nechtěl, abych přecházela na jiné boty během olympijské přípravy. Prostě jsme nechtěli riskovat, co by přineslo měnění bot v období pokusů o limit na olympiádu. Ale ani Hamburg, ani Frankfurt se úplně nepovedly, tak jsme se rozhodli udělat krok směrem ke sponzorské spolupráci a trochu víc přemýšlet i do budoucna, protože v takových případech nejde jen o boty, byť i v botách jde docela o peníze. Jen pro představu – já zvládnu za sezonu proběhat klidně i 30 párů bot! Ale hlavně mi šlo o to dostat se díky partnerství i na zajímavé závody. Loni jsem měla zájem běžet Berlín a Valencii, ale ani na jeden z těchto závodů jsem se nedostala. Od Pumy byly podmínky v tomto směru jasně dané, navíc mi sedly i jejich boty.”

V čem od Pumy běháš nejvíc?

“Nedávno jsem běžela Vary (Mattoni 1/2Maraton, pozn. red.) ve Fast-R 2 a byla jsem s nimi spokojená. Puma má navíc naprosto skvělé objemovky Velocity 3, ty mne úplně dostaly. Jsou to pohodlné bačkůrky! Už nehledám další. Dá se v nich i běžet svižně. Rychlé tréninky běhám v Deviate Elite 2 a všechny závody jsem zatím běžela v Fast-R Elite 2, které mají podrážku vhodnější na mokrý kluzký povrch. Zároveň se těším na speciální olympijský model, který bude venku na počátku léta.”

Tvůj kouč říkal, že když jsi měnila boty na přelomu roku, musela jsi znovu ladit došlap. Bylo to i nyní s modely od Pumy?

“Teď už ne, nejsou to tak specifické boty, hodně ti odpustí, co se týče specifik došlapu. Navíc se mi fakt hodně líbí barevností, mám ráda výrazně barvy a Puma má mimo jiné na tuhle sezonu svítivě růžovooranžovou, která nejde na trati přehlédnout!”

Kde tě tedy po olympiádě uvidíme? Zůstaneš u běhání maratonů?

“Ráda bych na podzim ještě něco zaběhla. Uvidíme, kam mne vezmou, kde získám startovní číslo. Na této úrovni už nemůžeš startovat mimo elitní pole, protože dobíháš zezadu čelo a nemáš ani vlastní občerstvení. Mám vytipovaný závod, ale je to teprve v řešení.”

Ty máš poměrně široký záběr co do typů běhů, zvládneš skvěle maraton, půlmaraton, desítku na silnici i na dráze, běháš krosy i třeba vrchy. Dokážeš říci, že se pomalu posouváš směrem k maratonům? Jsou sice hodně těžké a vezmou spoustu energie, ale zase mívají nejlepší atmosféru, že?

(zamyslí se) "Maratony jsou fakt těžký i vzhledem k tomu, že příprava na ně je fakt dlouhá a dá se jich běžet za rok jen pár. Ale jo, mají něco do sebe, mají své kouzlo. Když se povedou, je to velká radost, když se nepovedou, je tam velké zklamání, protože příprava je opravdu dlouhá, a když pak fouká vítr nebo někdo začne stávkovat zrovna v době konání závodu, tak to člověka nepotěší. Ale když se to povede, tak to za to fakt stojí.”

Ještě mne napadá k Paříži – bude tam cílem se pořádně namotivovat, nebo naopak se nepřemotivovat?

“Taktiku ještě budeme muset pořešit, ale asi bude záležet na tom, jak to holky rozběhnou. Samozřejmě, jede nás tam devadesát, ale chci se tam porvat o co nejlepší umístění a věřím, že to nějak půjde, i když to bude rozběhnuté rychle. Prostě to nepřepálit, ale ani to úplně neprokaučovat.”

Mám se tě ptát na srovnání této olympiády s tou předchozí v Japonsku, kterou silně poznamenal covid? Čtenáři si jistě pamatují, jak jsi tam trpěla…

“Kdyby mi někdo řekl, abych jela na podobný závod, tak se snad o to ani nesnažím… Sice jsem byla na olympiádě, ale žádný pozitivní zážitek z Japonska jsem si tehdy bohužel nepřivezla. Snad kromě zpátečního letu, kdy jsem se konečně po 14 dnech pořádně najedla! Fakt, já měla v Japonsku opravdovej hlad! Ono když se dva týdny před maratonem pořádně nenajíš, tak to je opravdu na h…o.” (smích)

A to nezmiňuješ fakt, že jste snad ani nemohly vyjít ven potrénovat…

“To taky, byly jsme pořád zavřené na hotelu, jídlo na prd a ani tam nebyl žádný support. Prostě velké špatné.”

V Paříži asi prožiješ pravý opak. Z Česka to není zase tak daleko, tak se snad za tebou a Moirou vypraví i fanoušci. Mimochodem s ohledem na to, co bylo v Sapporu, pracovali jste pak s koučem i na mentální složce přípravy?

“Úplně neřešíme, když se něco nepovede. Život jde dál, hledíme na další cíle. A když to půjde, tak to půjde. Nebo to nepůjde a pak nemá smysl v tom pokračovat dál.”

Moira Stewartová musela hodně překopat způsob stravování. Taky jsi to řešila?

“Ani ne, v zásadě žádné velké změny v posledním období nebyly. Nic zásadního. Co se týče jídla, já obecně ráda jím. Hlavně maso a slané věci. Základem mého jídelníčku je červené maso, to když delší dobu nemám, tak mi to hodně chybí.”

Trénuješ hodně na hraně, tělo je pak náchylné na onemocnění. Jak se tomu snažíš čelit, jak pečuješ o svou imunitu?

“Užívám hodně přírodní doplňky, různé vitamíny, prakticky celou abecedu (smích). Plus beru omega 3, geloren, kurkumin… (hledí na poličku), vápník, hořčík, zinek, atd. Bez toho všeho by tělo asi hodně protestovalo. Když si delší dobu něco zapomenu koupit, tak to hned poznám. Když se potíš, minerály jdou hodně rychle pryč. Musíš hodně pít, doplňovat ionty.”

V červnu tě čeká půlmaraton na ME v Římě. Ještě něco dalšího?

“Kromě Evropy by to měl být ještě jeden půlmaraton od RunCzechu a možná ještě dva až tři závody v rámci tréninku. Soustředění plánuji v rakouském Kühtai a v italském Livignu, vždy po dvou týdnech.”

Jak Eva Vrabcová, tak nedávno Marcela Joglová, tvé soupeřky pro minulou olympiádu, ukončily pro vleklá zranění kariéru. Je to úděl tohoto sportu, že se dřív nebo později zranění z přetížení dostaví?

“Já se o tom snad ani nechci radši bavit, protože to nikdy nepřináší nic dobrého. (úsměv) Ale přeci jen, obě holky jsou cca o deset let starší, takže se asi dalo čekat, že dřív nebo později oznámí konec běhání. Snažím se věnovat regeneraci, za mě jsou super lymfatické kalhoty, ve kterých jsem denně.”